Důvodů k cestě do Prahy může být opravdu hodně. Od poznávání nepřeberného množství historických památek, návštěvy zoologické zahrady či atraktivních muzeí, přes nudné služební cesty až po návštěvu příbuzných, kteří si hlavní město zvolili k trvalému pobytu. Přelidněná centra a davy turistů nás k takovým výletům nikdy nelákala, spíše naopak, ale občas jsme do Prahy také zavítali, přičemž se jednalo prakticky pouze o jednodenní pobyty. Tento jarní výlet jsme podnikli z důvodu, který by uhádl málokdo. Shodou okolností jsme si totiž v Dolních Počernicích koupili nové auto a protože na nás ochotný personál autosalonu udělal dobrý dojem, rádi jsme sem zajeli i na pravidelné servisní prohlídky. Jednu z nich jsme si spojili s poznáváním zajímavostí městyse Nehvizdy a bezprostředního okolí.

Mezi obcemi Starý Vestec a Bříství se na vrcholu Břístevské hůry vypíná zřícenina barokní kaple Povýšení sv. Kříže, která byla postavena roku 1714 na podnět faráře Karla Heislera. Svému účelu sloužila jen asi čtyřikrát ročně, ale pokaždé se u ní shromáždilo mnoho zbožných věřících, aby se zúčastnili mše. Církev tak údajně chtěla posvětit místo, kde se v pohanských dobách konaly obětní akty a kam se podle pověstí slétaly čarodějnice. Podle následných událostí to však vypadalo, že se temné síly nehodlaly rituálního místa vzdát tak lehce, protože roku 1764 kaple vyhořela po zásahu bleskem. Uběhla dlouhá desetiletí, než se našly peníze na opravu křesťanského svatostánku, k níž došlo až v roce 1816. Poutníci a věřící se z opravené kapličky radovali pouze dva roky.

Kaple sv. Václava ve Starém Vestci byla postavena na návsi roku 1861 díky štědrosti rodiny Kodešů, která patřila k největším hospodářům v obci a celou stavbu financovala. Svého času měla kaple i zvoničku se zvonem, který byl na počátku 1. sv. války zrekvírován a jeho nástupce se na místo vrátil až po skončení válečného konfliktu. Velmi zdevastovaná kaple byla na přání občanů na náklady obce v roce 1993 opravena do současné podoby, ovšem bez původní zvonice a znovu vysvěcena, stejně tak křížek, stojící naproti kapli, přes silnici.

Kostel sv. Bartoloměje v obci Mochov byl postaven na částečně uměle nasypaném pahorku kuželovitého tvaru, díky němuž stavba ční nad okolní krajinou. Nový svatostánek nahradil malou tvrz s kaplí sv. Markéty, z níž se stala sakristie. Jádro svatostánku pochází ze 13. století, kostel jako celek byl vystaven ve 14. století ve slohu gotickém a již od této doby bylo na kostel poukazováno jako na kostel farní. V průběhu 15. století se mochovští začali hlásit k tzv. vyznání utrakvistickému a až do první poloviny 17. století zde působili faráři pod obojí způsobem. Po roce 1620, kdy proběhla bitva na Bílé Hoře, byl farář vyhoštěn. Stavba bez faráře postupem času pustla a chátrala. Hlavní zásluhou na tom, že kostel úplně nezanikl, měli iniciativní místní farníci.

První písemná zmínka o kostelu pochází z roku 1350, nicméně podle sloupu s románskou hlavicí v kryptě byl postaven již dříve v předgotickém období. Kostel byl goticky upravován ve 13. století a z této doby se do současnosti dochovaly některé cenné interiérové prvky. V roce 1546 byla ke kostelu přistavěna renesanční zvonice, původně míněná jako obranná, s možností úkrytu v patře a spojovací předsíň. V roce 1773 pak byla vybudována barokní nástavba věže. Kostel byl původně obklopen hřbitovem, který byl v roce 1874 zrušen. Od roku 1958 je areál tvořený kostelem, zvonicí, sochou svatého Jana Nepomuckého z 18. století a zachovalými ostatky ohradní zdi kulturní památkou.

Po osmdesáti letech od výsadku československých parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše na území městyse mají Nehvizdy v ulici U Hřbitova poblíž sportovního areálu nový Památník seskoku Operace Anthropoid, jenž připomíná hrdinství dvou statečných mužů, kteří 27. května 1942 provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Památník byl slavnostně odhalen 29. prosince 2021 a nahradil původní památník mimo obec Nehvizdy, který stával poblíž dálnice D11 Praha – Hradec Králové. Nynější místo pro památník je na okraji obce a je všem místním, ale i turistům či návštěvníkům dobře přístupné.

Kdo jede po silnici č. II/611 Praha – Nehvizdy – Poděbrady, může si mezi Horními Počernicemi a Nehvizdy všimnout budek se zvláštním tubusem na střeše. Jedná se o dvě měřicí stanice, postavené začátkem 20. let minulého století na rovném úseku někdejší pětikilometrové letecké základny, kde se proháněly první československé letouny z letiště Praha - Kbely a provádělo se měření rychlosti testovaných letadel v přímém vodorovném letu. Za tímto účelem byly v budovách báze umístěny širokoúhlé kamery Löbnar se svislou záměrnou osou. Díky elektrickému signálu byly údaje z měření přenášeny nadzemní signální soustavou přímo do laboratoří VZLÚ. Na trupu zkoušeného letadla byl umístěn kříž, díky kterému se stanovila poloha letadla nad kamerou, a zahájilo se měření.

Expozice času ve Šternberku byla otevřena v roce 2011 a pro novou expozici byl zrekonstruován renesanční dům v centru města. Prohlídková trasa Expozice času v sobě zahrnuje 10 místností, které jsou vybaveny především exponáty ze sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci, Národního technického muzea v Praze, Židovského muzea v Praze a Obuvnického muzea Zlín. Šternberská expozice není zaměřena jenom na prezentaci hodin. Jejím cílem je ukázat fenomén času z nejrůznějších stránek. Ukazuje historii vnímání času, fyzikální objevy, které s časem souvisely a vřazení času do vesmírného řádu. 

Dějiny Moravského Berouna jsou spjaty s historií šternberského panství na severní Moravě. Základy mu položil někdy v polovině 13. století Zdislav ze Šternberka, jenž získal podhoří Nízkého Jeseníku jako výsluhu od českého krále Přemysla Otakara II. První zmínka o Moravském Berouně jako o městě naznačuje, že vzniklo před rokem 1339. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy a po čase i právo volného obchodu, trhu a výčepní právo. V druhé polovině 16. století vyvolala náboženská svoboda novou vlnu německého přistěhovalectví. Město bylo postiženo třicetiletou válkou a čarodějnickými procesy.​

Stavba přehrady Slezská Harta byla zahájena v roce 1987 a dokončena o deset let později. Již v roce 1986 však byly vybudovány některé objekty zařízení staveniště a ještě předtím byl prováděn rozsáhlý geologický průzkum celé oblasti. Výstavba tak velkého vodního díla představovala značný zásah do přírodních, technických, ale i sociálních podmínek. Před zahájením stavby bylo nutné zajistit pokácení všech stromů, keřů, vysekání porostů, zbourání a odklizení budov a zařízení v zátopovém pásmu, byly postaveny náhradní byty, domy a zařízení pro vystěhované obyvatele. Dále byl zřízen hotelový areál v Razové pro stavbaře přehrady, došlo i na přeložky plynovodu, telefonních a elektrických vedení, vybudována nová čerpací stanice pro úpravnu vody v Leskovci nad Moravicí včetně přivaděče surové vody.

Přírodní rezervace Razovské tufity se nachází v rozsáhlém opuštěném lomu v blízkosti obce Razová, v sousedství vodní hladiny. Lom byl v roce 1997 vyhlášen chráněným územím pro zachování obnažených výchozů tufitů a teplomilných rostlin. Ony tufity jsou vlastně pevný sopečný nános popele a písku s podílem vulkanické složky. Před více než jedním milionem let až do doby asi před 700 tisíci lety sopka Velký Roudný, nacházející se dnes na druhé straně přehrady Slezská Harta, vybuchovala a velké množství lávy a dalšího materiálu vytvořilo na řekách mohutnou hráz. Vzniklo rozsáhlé jezero vedoucí údolím Černého potoka až po město Bruntál s hladinou až čtyřicet metrů nad současnou Slezskou Hartou.

Lávový proud se nachází na severovýchodním úbočí Venušiny sopky u obce Mezina a je jedním z tří lávových proudů, které byly zjištěny na této sopce. Délka tohoto lávového proudu činila asi 1 kilometr, šířka až 700 m a celková mocnost okolo 14 metrů. Čedič leží na starších štěrcích staropleistocenního stáří. Venušina sopka byla aktivní někdy na přelomu třetihor a čtvrtohor. Venušina sopka byla stratovulkánem. Během jeho aktivity se střídaly období explozivní s obdobími efuzivními. Tedy střídání období, kdy byly z jícnu sopky vyvrhovány sypké a plynné sopečné materiály a s obdobími, kdy z jícnu sopky pokojně vytékalo horké magma. Venušina sopka má typickou vrstevnatou strukturu se střídajícími se vrstvami sypkých pyroklastik a kompaktních čedičů.

Přívoz Razová - Roudno byl poprvé spuštěn roku 2016, aby nahradil silniční spojení těchto dvou obcí, rozdělených vodami přehrady Slezská Harta. Na pravidelné lince jezdí katamarán pojmenovaný jako Rouza, který je o letních prázdninách v provozu denně od 9 od 18 hodin, v červnu a září o sobotách a nedělích.

Horký letní den na konci srpna byl jako stvořený pro polehávání u vody, kdy příroda neotužilým lidem nabídla jednu z posledních možností ke koupání v přírodě za příjemné teploty vzduchu i vody. Neodolatelnou nabídku jsme využili i my, ovšem tak trochu jiným způsobem, než by se mohlo zdát. Jednodenní výlet jsme opravdu takřka celý strávili u přehrady Slezská Harta, jenže jsme nelenošili na pláži, ale navštívili několik zajímavosti v jejím okolí. Vše začalo zastávkou v Moravském Berouně, kde jsme se v místní části Ondrášov zastavili u velmi známého minerálního pramene, který lidé znali již ve 13. století. Naše stříbrné auto jsme odložili na malém plácku nedaleko zdroje minerálky a vzápětí jsme se k němu přes silnici vydali. Další řádky pak popisují celý výlet. 

Mezi Moravským Berounem a Roudnem se lesy vine stará silnice, která poutníky dovede na rozcestí lesních cest a turistických tras, nazývané odpradávna Červený kříž. Tento název podtrhuje mohutný dřevěný kříž sroubený z velkých břeven a natřený hnědočervenou barvou připomínající krev. Rozcestí s tímto názvem je zaznamenáno už v historických vojenských mapách z počátku 19. století. V ještě starších mapách pocházejících z konce století osmnáctého najdeme kříž při pozorném pohledu také – ovšem ještě beze jména. A to samo o sobě svědčí o významu a starobylosti tohoto místa. Kousek od kříže je postaven malý přístřešek. Pod ním se dá na chvíli posedět a třeba popřemýšlet nad magičností tohoto místa. A proč rozcestí získalo takový název ?

Roudno bylo v dávné minulosti patrně součástí farnosti ve Dvorcích, ale později se i zde rozšířila protestantská konfese. V roce 1656 byl v Roudně dostaven kostel sv. Michaela Archanděla. Jednalo se tehdy patrně o kostel filiální. Podle dobových zápisů zde byla v roce 1782 zřízena lokálie a o dva roky později kuracie. Kostel byl upravován v 19. století a znovu pak v letech 2008 - 2009 s celkovými náklady 2,4 miliony korun. Na věži kostela jsou zrekonstruovány věžní hodiny, ciferníky jsou z 24 kt. zlata. Kostel je zapsán mezi kulturní památky ČR.

Májůvecká kaplička byla postavena na vrcholu stoupání silnice z centra Dvorců směrem k vesničce Májůvka, ale bohužel neexistuje žádný záznam o tom, kdy se tak stalo. Podle jednoduchého stavebního slohu a mohutné lípy, pod kterou se kaplička trochu skrývá, by se dalo usuzovat na to, že byla vystavěna v první polovině 19. století. Stejně tajemný je i důvod vzniku drobné sakrální stavby. Mohlo jít o poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte nebo naopak vznikla na místě nějakého neštěstí. Téměř jistě se tak nestalo roku 1714, kdy byla občanka Rozina obviněna z čarodějnictví a následně upálena. Pravděpodobnější období výstavby kapličky spadá do čtyřicátých let 18. století, kdy Dvorce poznamenaly války o dědictví rakouské nebo rok 1751, kdy město vyhořelo a nějaký ctihodný občan ji nechal vybudovat z vděčnosti za ušetřený majetek či život.

První písemná zpráva o Berouně na Moravě pochází z roku 1339, kdy berounské zboží držel Štěpán ze Šternberka, ale pravděpodobně už předtím na zdejším Křížovém vrchu majitelé panství vybudovali hrad, pod nímž se začalo rozvíjet budoucí město. Hrad „castro Werona“ se v písemných pramenech uvádí poprvé v roce 1406, kdy jej získal Lacek z Kravař. Hrad navazoval na městská opevnění a bezprostředně sloužil k ochraně blízkých železnorudných dolů a hutí. Hrad pobořil při tažení husitských vojsk proti Zikmundovým spojencům na Šternbersku Prokop Holý a již nebyl obnoven. Zříceniny postupně chátraly, rozebíraly se na různé stavby až zmizely téměř úplně. Zachovaly se jen pozůstatky hradebních zdí. 

Poutní kaple Nalezení sv. Kříže byla vystavěna roku 1752 na vrcholku výrazného skalnatého vršku zvaném Křížový vrch na severozápadě města Moravský Beroun. Základní kámen ke kapli na Křížovém vrchu položil svobodný pán Friedrich Lichtblau, kterou postavil z vlastních prostředků. Po roce 1752 se o kapli staral první poustevník – Konrád Thanel. Roku 1819 byla vysvěcena dřevěná zastavení křížové cesty, které o 23 let později začaly nahrazovat zděné kapličky. Kaple Nalezení sv. Kříže zřejmě zchátrala nebo byla zbořena, protože v roce 1995 byla vystavěna nová. Drobná barokní stavba zakončuje křížovou cestu s kaplemi, které lemují stezku stoupající nahoru ke svatostánku. Není bez zajímavosti, že právě tyto stavební úpravy výrazně poškodily zříceniny hradu, který na Křížovém vrchu stával. 

Kostel Povýšení svatého Kříže pochází z roku 1754, ale na jeho místě stávala už dříve křesťanská svatyně, která byla postavená zřejmě spolu se vznikem města, tedy krátce po roce 1336 kdy krajinu kolonizovali Šternberkové, kteří v okolí těžili železnou rudu. Kostel v nynější podobě je výsledkem plánů fulneckého stavitele Mikuláše Thalherra. Po roce 1945 byl zcela zničen interiér. K opravě vnějších částí došlo v letech 1998 - 1999 podle původních plánů za pomoci prostředků Ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo, na což upozorňuje i pamětní deska vsazená do fasády. Dnes kostel mimo jiné slouží k výstavám a koncertům, stejně tak k bohoslužbám na svátek Povýšení svatého Kříže.

Dějiny Moravského Berouna jsou spjaty s historií šternberského panství na severní Moravě. Základy mu položil někdy v polovině 13. století Zdislav ze Šternberka, jenž získal podhoří Nízkého Jeseníku jako výsluhu od českého krále Přemysla Otakara II. První zmínka o Moravském Berouně jako o městě naznačuje, že vzniklo před rokem 1339. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy a po čase i právo volného obchodu, trhu a výčepní právo. V druhé polovině 16. století vyvolala náboženská svoboda novou vlnu německého přistěhovalectví. Město bylo postiženo třicetiletou válkou a čarodějnickými procesy.

Pramen Ondrášovka je známý již od 13. století, kdy byl objeven Zdeslavem ze Šternberka. O několik desítek let později nechal vodu prozkoumat Stephan ze Šternberka (1330 - 1357) a na základě výsledků ji označil za zdraví prospěšnou, a všem obyvatelům v okolí udělil právo tuto léčivou a chuťově výbornou vodu bezplatně čerpat.  Lidé si ji velmi brzy oblíbili a dávali jí přednost před ostatními nápoji. Nepili ji pouze pro uhašení žízně, ale i pro své zdraví a potěchu. U pramene se často zastavovali všichni, kteří cestovali po trase ze Šternberka do Opavy. Dlouho se této vodě říkalo „šternberská kyselka“. Blahodárné účinky minerální vody na místní obyvatelstvo, které překypovalo zdravím, veselostí a pracovitostí, nezůstaly samozřejmě bez ohlasu. Prvnímu chemickému rozboru byla kyselka podrobena ve Vídni roku 1771 Heinrichem Johanem von Crantzem. Na přelomu 18. a 19. století tu zásluhou knížete Lichtensteina vznikly malé lázně.

Budišov nad Budišovkou snad založil opat kláštera Hradisko v Olomouci jménem Budiš. První zmínka je z roku 1239, kdy se místní les stal předmětem sporu mezi klášterem Hradisko a olomouckým biskupem. Před rokem 1305 byl darován olomouckému biskupství. Z darovací listiny královy je zřejmé, že již v tomto roce byl Budišov typickou kolonizační osadou s městským půdorysem. První písemná zmínka o Budišovu je z roku 1301 zároveň se jmény prvních budišovských usedlíků Tickeho a Hermana. Nebývalý rozkvět přineslo Budišovu 16. století, kdy se Budišov stal jedním z předních měst na severní Moravě. Kvetl zde obchod i řemesla, která byla sdružena v ceších. Středověký rozkvět města byl zastaven válkami na počátku 17. století. 

Na začátku 20. století došlo k povodním, kvůli kterým bylo rozhodnuto Zemskou vládou ve Slezsku o stavbě přehrady na řece Moravici, ale stavět se začalo až v roce 1948. Nejprve byla vybudována cesta ke stavbě, poté byla v roce 1951 vykopána jímka a v roce 1952 se začalo s litím betonu pro spodní bloky přehradní zdi. Už v roce 1954 došlo k zadržování vody a to i když se ještě betonovalo. V roce 1955 bylo vodní dílo dokončeno vrchem přehradní zdi, tedy korunou. Od roku 1957 nádrž slouží k trvalému zadržení vody. Stavbu řídil stavbyvedoucí Ing. Jan Čermák, který se s Kappelem podílel už na projekčních pracích. V letech 1954 až 1958 byla vyražena štola pro přívod vody do Úpravny vody Podhradí u Vítkova, do té doby se voda dostávala ke spotřebitelům z přehrady provizorním způsobem.

Hrad Vikštejn nad místní částí města Vítkov – Podhradím kdysi patřil k největším a nejmocnějším pevnostem Slezska, a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. První zmínku o něm lze nalézt v zápisu z roku 1369, kdy byl Vítek ze Šostýna veden jako svědek manského soudu olomouckého biskupství. Podle mohutnosti hradeb můžeme i dnes usuzovat, že to byl nedobytný hrad. Původní majitel hradu Vítek ze Šostýna byl také zakladatelem města Vítkov. Jeho syn Bernard zemřel roku 1394 a hrad zabavil vévoda Přemysl I. Jeho synům hrad náležel až do roku 1461, kdy jej vévoda Arnošt postoupil Budivoji z Moravice, který byl často u zemského soudu v Opavě žalován za neoprávněné odcizování majetku. Až soudu došla trpělivost a Budivoj byl v květnu 1464 jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla.

Během jednoho květnového výletu jsme se pohybovali po námi dosud neprobádaném slezském území, přičemž vše začalo v Budišově nad Budišovkou. Když jsme tehdy do tohoto města, založeného ve 13. století pány z Kravař pří místních dolech na těžbu olova a stříbra přijeli, tak jsme naše stříbrné autíčko zaparkovali v Partyzánské ulici a poté jsme zamířili dolů k řece Budišovce, na jejímž nábřeží byl v první polovině 18. století postaven vodní mlýn. V něm bylo roku 1996 otevřeno jediné muzeum břidlice v naší republice, do něhož jsme ihned vstoupili. Ihned se nás ujala hodná paní pokladní a průvodkyně v jedné osobě, u které jsme si koupili vstupenky, první verzi turistické známky a také jsme dostali razítka do památníku, což nás samozřejmě potěšilo.

Nejstarší písemná zmínka o obci Kružberk je z roku 1377, kdy se jmenovala Cruczenburg, vroce 1429 se uvádí Kreuczburg. V obou případech je v názvu obsaženo slovou burg - hrad, což naznačuje existenci hradu, který ale není v knihách zmíněn. V roce 1377 byl jeho majitelem Ješek z Schonsteina, což jsou dnešní Dolní Životice. Příslušníci tohoto rodu se nechávali zvát také jako Bolač a byli patrně zakladatelé i nedalekých Medlic. Zboží s hradem a vsí Kružberk zůstalo v držení tohoto rodu zřejmě až do jeho vymření na počátku 15. století. Tehdy Kružberk přechází do rukou rodu Kosířů, kteří jej spojují s panstvím Litultovice. Jindřich Kosíř byl purkrabím na nedalekém hradě Vildštejně a také jediným, kdo se kdy po Kružberku psal. 

Na začátku 20. století došlo k povodním, kvůli kterým bylo rozhodnuto Zemskou vládou ve Slezsku o stavbě přehrady na řece Moravici, ale stavět se začalo až v roce 1948. Nejprve byla vybudována cesta ke stavbě, poté byla v roce 1951 vykopána jímka a v roce 1952 se začalo s litím betonu pro spodní bloky přehradní zdi. Už v roce 1954 došlo k zadržování vody a to i když se ještě betonovalo. V roce 1955 bylo vodní dílo dokončeno vrchem přehradní zdi, tedy korunou. Od roku 1957 nádrž slouží k trvalému zadržení vody. Stavbu řídil stavbyvedoucí Ing. Jan Čermák, který se s Kappelem podílel už na projekčních pracích. V letech 1954 až 1958 byla vyražena štola pro přívod vody do Úpravny vody Podhradí u Vítkova, do té doby se voda dostávala ke spotřebitelům z přehrady provizorním způsobem.

Hrad Vikštejn nad místní částí města Vítkov – Podhradím kdysi patřil k největším a nejmocnějším pevnostem Slezska, a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. První zmínku o něm lze nalézt v zápisu z roku 1369, kdy byl Vítek ze Šostýna veden jako svědek manského soudu olomouckého biskupství. Podle mohutnosti hradeb můžeme i dnes usuzovat, že to byl nedobytný hrad. Původní majitel hradu Vítek ze Šostýna byl také zakladatelem města Vítkov. Jeho syn Bernard zemřel roku 1394 a hrad zabavil vévoda Přemysl I. Jeho synům hrad náležel až do roku 1461, kdy jej vévoda Arnošt postoupil Budivoji z Moravice, který byl často u zemského soudu v Opavě žalován za neoprávněné odcizování majetku. Až soudu došla trpělivost a Budivoj byl v květnu 1464 jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla. 

Muzeum řeznictví ve Valašském Meziříčí bylo otevřeno 10. září 2015 a založil jej majitel rodinné firmy MP Krásno Karel Pilčík. Jedná se o unikátní zážitkové muzeum v samotném srdci regionu Valašsko a na každém kroku připomíná výjimečné postavení řeznického řemesla v regionu Valašska a odkazuje na vynikající kvalitu místních uzenářských a masných výrobků.  Muzeum představuje vzácnou přehlídku desítky let starých řeznických strojů z 1. poloviny 20. století. Stroje navíc před očima návštěvníků skutečně ožívají, roztáčí je totiž funkční transmisní pohon poháněný stacionárním motorem.