Ve středověku stálo na okrajích města Turnova hned několik mlýnů, které byly pronajímány, ovšem stále patřily vrchnosti, která z nich měla značný užitek. Není proto divu, že při opakovaném dělení Turnova mezi více pánů, měnily také mlýny své majitele. Jedním z nich byl Podkostelní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1516, kdy však již byl sešlý, takže musel být postaven už dávno před tímto datem. Později byl opraven a dokonce se stal jedním z největších v Turnově. Během historie se zde vystřídala řada rodů a mlýnu se obvykle říkávalo Podkostelní, Kocúrkovský, Koukalovský nebo Tomkovský. V roce 1565 se město rozdělilo mezi bratry Jana a Kryštofa z Vartemberka a zatímco Podkostelní mlýn zůstal společným majetkem, ostatní byly přidruženy k rohozecké polovině. 

Již od středověku stálo na okrajích města Turnova hned několik mlýnů. Shořalý mlýn na soutoku Stebenky a Jizery existoval prokazatelně v 15. století, ale pravděpodobně byl postaven již dříve. Mlýny byly tehdy pronajímány mlynářům, stále však patřily vrchnosti, která z nich měla značný užitek. Není proto divu, že při opakovaném dělení Turnova mezi více pánů, měnily také mlýny své majitele. Mlýn Shořalý byl dlouho předmětem sporu mezi jednotlivými držiteli Turnova, nejprve Eliškou z Donína a Jaroslavem z Vartemberka a posléze jejich nástupci, při soudu byl výnos z mlýna odhadován na nemalou částku 500 kop grošů míšeňských. V 17. století mlýn disponoval 5 koly, mlel pro 86 domácností a fungovala u něj také valcha, a od konce 18. století navíc panská bednárna.

Mlýn Pášov je poprvé písemně doložen zápisem v kouřimské městské knize privilegií z 23. února 1404 pod názvem "Mlýn hořejší", později zvaný podle mlynáře Petra Drahonického mlýn Drahonický. Jeho dnešní jméno pochází z počátku 17. století, kdy ho v roce 1604 koupil Václav Pašek (Páša), poprvé je užit v roce 1613, kdy byla jeho majitelkou Kateřina Pášová. V současnosti slouží jako rekreační zařízení.

Vodní mlýn Bukačov je poprvé připomínán roku 1404, kdy byl v Bílé knize práv a svobod označen jako Prostřední. Pravděpodobně se jednalo o celodřevěný mlýn s jedním či dvěma vodními koly na spodní vodu. V 16. století byl nazýván Vojtěšský pravděpodobně podle mlynáře Vojtěcha, zmiňovaného v roce 1516, nebo podle kostela svatého Vojtěcha, jenž dokonce od druhé poloviny 17. století patřil do majetku mlynářského rodu Bukačů. Pozemek na návrší patří k mlýnu dodnes, ale kostelík zanikl přibližně po roce 1790 a některé jeho kamenné články můžeme dodnes nalézt zazděné v opěrné zdi v areálu mlýna. Mlynář Vojtěch postupně získal značný majetek, včetně nejrozsáhlejších vinic a chmelnic na Kouřimsku. Po jeho smrti mlýn převzali jeho syn Pavel a vdova Marta.

Velký mlýn, zvaný Panský, byl postaven v dobách temného středověku. První zmínka o něm pochází z roku 1407 v listinách, v nichž byl zapsán jako majetek cisterciáckého probošství v Kouřimi. Následně se mlýn objevil roku 1431 v knize Liber privilegiorum. V roce 1537 koupilo tento mlýn od sirotků po mlynáři Jírovi za 1200 kop míšeňských grošů město a klapáč pronajímalo. Roku 1547 se Kouřim zúčastnila vzpoury stavů a po jejich porážce přišla o všechny své statky včetně dvou mlýnů. Tento majetek byl navrácen či odkoupen zpět roku 1561, ale pak přišla bitva na Bílé hoře a další konfiskace majetku v roce 1623. Mlýn připadl za směšný poplatek znehodnocenou měnou knížeti Lichtenštejnovi a rozhodoval o něm Lichtenštejnský úřad v Kostelci nad Černými lesy.

Fortenský mlýn, též zvaný Malý mlýnec nebo Fortna, byl postaven v dobách temného středověku. První zmínka o něm pochází z roku 1407, kdy patřil kouřimským cisterciákům a tehdejší německé obyvatelstvo jej nazývalo Holzmül. Vodní kolo klapáče poháněla sice jen voda Ždánické strouhy, přesto měl mlýn dostatek vody, jelikož strouha odváděla vodu z řady rybníků ležících pod zalesněným Ždánickým vrchem. Mlýn měl ve středověku zcela jinou podobu než dnes, neboť byl zcela přestavěn v době, kdy se změnila mlýnská technologie a začaly se požívat válcové stolice. Kvůli zvětšení objemu mletí se musely staré mlýny rozšiřovat na tři patra. V roce 1930 byl majitelem mlýna Václav Apltauer, který se svými pomocníky obsluhoval vyjmenovanou technologii Fortenského mlýna, ale ani to nestačilo k tomu, aby fungoval až do 21. století. Mletí bylo ukončeno a tím vzala za své i několikasetletá historie bývalého klášterního mlýna.

Mlýn Hřebíčkov byl v Kouřimi založen nejpozději na počátku 16. století bohatou měšťanskou rodinou Kocourkových. V době třicetileté války byl těžce poškozen a k jeho obnově došlo až ve 2. polovině 17. století kouřimským radním Janem Nuselským. Podle historických katastrálních map vlastnil mlýn v roce 1841 mlynář Mikolášek Josef. Dnešní podobu mlýn získal během klasicistní přestavby, která proběhla v 1. polovině 19. století mlynářskou rodinou Horových. V roce 1930 hřebíčkovský mlýn vlastnil Josef Hora, kdy zde bylo vodní kolo na svrchní vodu o výkonu 5 HP, které roztáčela voda z blízkého rybníka, napájeného potokem Střebovka. Z vodního kola se ovšem dochovala pouze hřídel a transmise, vedoucí do přilehlé stodoly, kde poháněla zemědělské stroje. Mlýn přestal sloužit svému účelu po druhé světové válce a byl adaptován k bydlení.

V období středověku se v Kouřimi a jejím bezprostředním okolí nacházelo devět mlýnů, z toho se do současnosti zachoval soubor šesti středověkých a raně novověkých vodních mlýnů. Nicméně mlýn Hrázka byl postaven až ve druhé polovině 18. století a stal se nejmladším z kouřimských klapáčů. V roce 1880 vlastnil mlýn František Plichta, o 50 let později se jeho majitelem stal Josef Svoboda. Po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci bylo mnoho mlýnů zrušeno a výjimku nebyly ani ty v Kouřimi. Hospodářské budovy u mlýna Hrázka byly zbořeny kvůli fotbalovému hřišti a na místě mlýnského Nového rybníka bylo vybudováno koupaliště. Ze mlýna se zachovala pouze hlavní budova s mansardovou střechou z počátku 19. století.

Vodní mlýn Čtyřicet Lánů pravděpodobné existoval už ve středověku. Mlýn či mlýny se totiž v bývalé osadě Čtyřicet lánů uvádí již ve 14. století. Osada tehdy vznikla společně s městem Svitavy při kolonizaci olomouckého biskupa Bruna jako zemědělská ves zásobující město a k tomu byly potřeba i mlýny. Mlýn poháněly vody řeky Svitavy, na jehož břehu budova do dnešních dnů stojí. Někdy ve 20. století byla budova přestavěna na nájemní bydlení, čímž zanikla část historie staré osady Čtyřicet lánů i mlýnská technologie ve starém mlýně.

Kellerův mlýn byl zachycený již na I. vojenském mapování, které proběhlo v letech 1764 - 1768, ale je velmi pravděpodobné, že existoval už dávno předtím. Mlýn či mlýny se totiž v bývalé osadě Čtyřicet lánů uvádí již ve 14. století. Osada tehdy vznikla společně s městem Svitavy při kolonizaci olomouckého biskupa Bruna jako zemědělská ves zásobující město a k tomu byly potřeba i mlýny. Mlýn poháněl potok, který je na starých mapách označen také jako Mlýnský potok. Velká část potoku byla přesunuta, pro napájení Lánského rybníka a původní koryto již zcela zaniklo, stále je však zachyceno v katastrálních mapách. Před mlýnem bývala dosti velká akumulační nádržka. V roce 1835 vlastnil mlýn s číslem popisným 38 S. Keller, ale již na přelomu 19. a 20. století byl zrušen poté, co byl nedaleko postaven nový parní mlýn. Mletí ve starém mlýně by již nebylo rentabilní a tak byla budova přestavěna na nájemní bydlení. Zanikla tak část historie staré osady Čtyřicet lánů i mlýnská technologie ve starém mlýně.