Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Na druhý den pobytu jsme si naplánovali návštěvu tří známých míst. Celé dopoledne jsme strávili procházkou po legendárním kopci Soláň a po obědě jsme odjeli na československé hranice, neboť naším druhým cílem bylo horské středisko Kohútka v západní oblasti Javorníků. Naše stříbrné auto francouzské výroby muselo zdolat šílené stoupání z Nového Hrozenkova do zmíněného ski areálu, kam vedla úzká asfaltová silnička plná zatáček a míst, kde se dva automobily mohly vzájemně vyhnout. Litovali jsme cyklisty, kteří za poměrně velkého vedra mířili stejným směrem jako, ovšem zatímco my jsme měli k dispozici spoustu koňských sil pod kapotou, lidé v sedlech si museli vystačit s vlastními nohami. Když jsme konečně vyjeli až na hřeben Javorníků, nechali jsme náš povoz odpočívat na obrovském parkovišti a vyrazili na průzkum.

Jakmile jsme si ski areál a horskou chatu na vrcholu Kohútka prohlédli, vrátili jsme se dolů na parkoviště, ale zatím jsme nikam neodjížděli. Naše auto jsme pouze minuli a šli se podívat na hraniční přechod. Vyfotili jsme se u slovenských cedulí a potom jsme se již vydali na cestu k hotelu Portáš. Na konci parkoviště jsme narazili na rozcestník, který nás laskavě informoval o tom, že nás čeká pouze kilometrová procházka po červené turistické značce. Za sloupem se šipkami jsme museli překonat poměrně prudké, ale naštěstí krátké stoupání okolo chaty Spartak a lyžařského vleku. Zaujalo nás, že tato chata kdysi sloužila jako celnice a později byla svépomocí zlínských lyžařů přebudována do téměř současného stavu, aby se v novém století otevřela pro turisty, kteří se zde mohou ubytovat či najíst v restauraci.

Do chaty Spartak jsme ovšem nevstoupili, neboť nás čekala návštěva jiného zařízení, ale na okamžik jsme se během výstupu zastavili, abychom se vydýchali. A když jsme se v té chvíli otočili, měli jsme celý areál Kohútky před sebou jako na dlani a také jsme v dálce viděl zvlněnou krajinu Beskyd a Javorníků. Nádhera. Zemský ráj to na pohled. Podobné scenérie nám byly k dispozici u vleku Seník, ze nímž se cesta narovnala, nicméně jsme museli zdolat ještě jedno malé stoupání, přičemž jsme kopírovali státní hranici se Slovenskem. Na tento fakt nás upozorňovala velká tabule a také červenobílé patníky, na nichž se na opačných stranách nacházela písmena C a S. To nám připomnělo staré časy, kdy jsme žili ve společném státě a obě písmenka tvořili mezinárodní zkratku Československé republiky.

O 100 metrů dál jsme již zahlédli náš cíl, k němuž jsme nás dovedla mírně klesající cesta. Ocitli jsme se u hotelu Portáš, jenž byl postaven v roce 1932 přímo pod vrcholem Stolečný, kde měli podle legend své stanoviště valašští strážci moravsko - uherských hranic, jimž se říkalo Portáši. Jejich sbor se skládal z poručíka, šikovatele a jeho zástupce, pěti desátníků a 54 prostých. Jako zbraň používali silný obušek a krátkou šavli, oblečeni byli do valašského národního kroje. Dále nosívali pletenou mošnu na chléb, toulec na prach a olovo, provazy na spoutání chycených loupežníků. A jak byli stateční muži vlastně placeni ? Poručík dostával 30 zlatých měsíčně, šikovatel šest, desátníci po pěti a prostí vojáci osm krejcarů denně. Za tuto mzdu si opatřovali zbroj a střelivo a všechny ostatní potřeby.

Naštěstí jsme služeb ozbrojených hlídek nemuseli využít, protože na československých hranicích už dávno nastal klid a ostatních turistů jsme se nebáli. Stáli jsme před hotelem, jenž se nám moc líbil, protože si z velké části udržel svůj styl tradiční valašské horské stavby a když jsme si jej prohlédli, vešli jsme do jeho útrob. U výčepu jsme si koupili kofolu, oplatky a turistickou známku. Získali jsme zde také dvě razítka a potom jsme se odebrali na lavičku u dětského hřiště, kde jsme se posadili a pozorovali hrající se děti. Popíjeli jsme kofolu a během občerstvení jsme vytáhli papíry, ze kterých jsme načerpali informace z historie Portáše. Zaujalo nás, že hned po výstavbě roku 1932 měla chata parní ústřední topení a elektrické osvětlení, které fungovalo díky agregátu, což hotelu jiné valašské stavby tehdy mohly jen závidět.

Majitel pan Bittner v hotelu zřídil poštovnu, takže hosté plni čerstvých zážitků mohli přímo z místa pobytu posílat pohlednice. Tehdy se zde ubytovávali lyžaři, sáňkaři, ale také dámy v noblesních šatech a pánové v černých oblecích, pro které zde majitel pořádal plesy. Když v 60. letech minulého století vznikla horská služba, měla první sídlo hotelu Portáš. Na závěr jsme si přičetli, že po sametové revoluci získali chatu potomci pana Bittnera a v roce 2007 ji odkoupili noví majitelé, kteří ji provozovali i v době naší návštěvy. Když jsme dočetli poslední řádky a zkonzumovali černý nápoj s oplatkami, vydali jsme se za červenobílou závoru, kde jsme kousek od sebe odlovili dvě kešky. Potěšilo nás, že se skryté schránky týkaly historie Portášů a hotelu, což nebývalo vždycky pravidlem, aby se námět kešky věnoval danému místu.

Pak jsme se ještě pokochali výhledem na panorama Moravskoslezských Beskyd od Radhoště přes Pustevny až k Lysé hoře a o chvíli později se vrátili stejnou cestou na Kohútku. Nastartovali jsme náš vůz a začali jsme sjíždět serpentinami dolů do Nového Hrozenkova, přičemž jsme se ještě dvakrát zastavili, abychom nalezli další kešky. Obě se tentokrát týkaly lyžařských vleků pod Kohútkou a po jejich úspěšném odlovu jsme se již mohli spokojeně vrátit do srubu ve Velkých Karlovicích. Jak probíhal druhý den naší dovolené na Valašsku, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vášnivé čtenáře připraven cestopis s názvem Jak jsme v červenci navštívili Soláň, Kohútku a Portáš. Pokud jste tato místa také navštívili, můžete pod článek připojit svůj komentář a podělit se tak o své vlastní zážitky. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/portas-horsky-hotel-v-beskydech​

Historie :

Chata Portáš byla postavena v nadmořské výšce 960 metrů nad mořem roku 1932. Hotel měl již tehdy parní ústřední topení a taky elektrické osvětlení, které fungovalo díky agregátu, což jiné valašské stavby tehdy mohly jen závidět. K tomu bylo ještě k dispozici ještě útulné stylové vybavení, ze strany provozovatele prvorepubliková úcta k hostům a odpovídající služby. Není se co divit, že se hotel Portáš stal brzy vyhlášeným a vyhledávaným místem. Majitel pan Bittner v hotelu zřídil poštovnu, takže hosté plni čerstvých zážitků mohli přímo z místa pobytu posílat pohlednice. Tehdy se zde ubytovávali lyžaři, sáňkaři, ale také dámy v noblesních šatech a pánové v černých oblecích, pro které zde majitel pořádal plesy. Postupem času začalo na hory jezdit mnohem více sportu chtivých nadšenců a bylo nutné postarat se i o jejich bezpečnost. Proto na hřebeni Javorníků v 60. letech minulého století vznikla horská služba, která měla první sídlo v hotelu Portáš. Majitel jim uvolnil jeden pokoj, kde měli záchranáři své zázemí. Zatímco chata fungovala i v dobách socialismu, poštovna byla před druhou světovou válkou zavřena. Po sametové revoluci získali chatu potomci pana Bittnera a v roce 2007 ji odkoupili noví majitelé, kteří opět uvedli do provozu i poštovnu. Přestože Portáš vypadá jako tradiční horská chata, ubytování na starých dřevěných pryčnách je dávnou minulostí. Dnes by vám hotel nabídl standardní komfort včetně sauny a venkovního vyhřívaného bazénu v letním období. Pro náročnější návštěvníky nabízí luxusní pokoje s vlastním sociálním zařízením a bezdrátový internet zdarma dostupný v celém objektu. Co se týče samotných portášů, ti se stali nástupci ozbrojeného valašského oddílu roku 1638 na příkaz císaře Ferdinanda III. Stali se tak dávnými ochránci dnešního moravsko-slovenského pomezí v období, kdy celá východní Morava trpěla vpády ozbrojených loupeživých band z uherské strany. Nebývalou krutostí se vyznačovali zejména kurucové a právě portáši nastupovali k boji proti vetřelcům jako první. Pomocí signálních ohňů předávali zprávy o aktuálním nebezpečí sousedním jednotkám. Portáši také pronásledovali pašeráky nebo zbojnické bandy. Portášský sbor působil do roku 1829, kdy byl oficiálně rozpuštěn.

Historie čerpána z těchto webů

https://zlin.rozhlas.cz/

https://www.hotelportas.cz/

Horský hotel Portáš je držitelem turistické známky č.1300.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/portas-c1300