Vodní mlýn Betlém u východočeské obce Zálší jsme poprvé navštívili během zimního výletu, který jsme celý strávili v Brandýse nad Orlicí a okolí. V tento den jsme poznali mnoho památek či zajímavostí a na jeho úplný závěr jsme si nechali obhlídku krásného a ojediněle zachovalého mlýna. Blížil se už západ slunce, když jsme naše stříbrné auto zaparkovali u silnice na začátku polní cesty, která nás poté dovedla ke mlýnu. Ještě než jsme ke klapáči došli, odlovili jsme kešku a vzápětí jsme po pár desítkách metrů došli k rybníku Lačnov. Jeho vody se líně pohupovaly nad budovou mlýna, jehož předchůdce zde stával už roku 1757, kdy měl mít jedno složení.

Docela nás překvapilo, když jsme zjistili, že samotný rybník byl vybudován již ve 14. století a až později začalo ve mlýně klapat mlýnské kolo. Chvíli jsme přes rákosí hleděli na hladinu, která v podvečerním čase měla poněkud tajemnou atmosféru a pak jsme svou pozornost obrátili k samotné budově mlýna. Stavba se nám okamžitě zalíbila, protože jsme vídávali pouze novější několikapatrové stavby nebo různě přestavěné mlýny. Jenže tento kouzelný domek nám spíše připomínal starou chaloupku s doškovou střechou a jelikož jsme zde byli úplně sami a navíc byla téměř tma, místo na nás zapůsobilo atmosférou minulých století.

Dům jsme si prohlédli z různých stran, přičemž jsme před sebou měli podobu mlýna z přelomu 18. a 19. století, což nám připadlo naprosto neuvěřitelné. Na čelní straně budovy, tedy ze směru odkud jsme přišli, jsme neuviděli žádné okno, které by pouštělo světlo do mlýnice s torzem staršího technologického vybavení. Když jsme přišli k této stěně blíž, uviděli jsme mlýnský náhon, kterým kdysi proudila voda z rybníka a pak padala na vodní kolo s horním náhonem, z něhož jsme ale našli pouze pahýl hřídele. Rozhodli jsme se podívat blíž a tak jsme sešli ze svahu dolů k místu, kde se dřevěné kolo otáčelo celá staletí.

Po shlédnutí torza vodního kola jsme prozkoumali i zadní část domu a při pohledu na celkem nízkou chaloupku nám připadlo neuvěřitelné, že mlýnice měla čtyři patra, nezbytně nutné k osazení takzvaného uměleckého složení. Za mlýnem jsme si také všimli, jak těsně voda obtékala vlastní budovu a kam tekla dál. Pak jsme se vrátili na cestu a na podlouhlé straně jsme spatřili dvě malá okénka, mezi nimiž se uprostřed nacházely staré dveře do vstupní síně, ze které se vcházelo do kuchyně, obytné světnice a světničky. Popošli jsme pár metrů dál a na dřevěném štítu domu jsme shlédli sluneční hodiny, vsazené mezi malinké okénka.

Na sedlové střeše jsme našli pálené tašky, ale v minulosti se na ní nacházely rákosové došky, podle kterých mlýn Betlém získal své jméno, jelikož se v představách prostých lidí prý mlýn podobal betlémskému chlévu. Sami jsme se u rybníka přesvědčili, že o rákosí tu opravdu nebyla nouze. Vedle mlýnské budovy jsme si krátce prohlédli prasečí chlívek a sousední stodolu a pak jsme již kouzelné místo opustili a už téměř za tmy jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme hopsali po Brandýse nad Orlicí.

Podruhé jsme mlýn z poloviny 18. století navštívili o pár měsíců později ještě ve stejném roce. Totožné auto jsme zaparkovali na stejném místě jako poprvé a vydali se známou polní cestou ke mlýnu. Po chvilce jsme se opět ocitli u starého rybníka a o něco mladší budově roubeného mlýna, postaveném na trojdílném půdorysu. Tentokrát jsme sem přijeli za pěkného podzimního počasí a tak jsme si celé místo v klidu prošli a vše vyfotili za denního světla. Opět jsme se kochali romantickou podobou mlýna, který byl už na konci padesátých let 20. století zapsán do seznamu kulturních památek a i když v době naší návštěvy sloužil k obytným účelům, nikoho jiného jsme zde nepotkali.

Pod jedním oknem jsme objevili lavičku a vzápětí druhou u rybníka, na kterých možná majitelé sedávali a užívali si klidného prostředí zdejší přírody. Vzhledem k tomu, že mlynářské řemeslo byla pořádná dřina, odpočinek si jistě zasloužili. Po obhlídce budovy mlýna, jsme svůj pohled krátce věnovali sousednímu prasečímu chlívku, v jehož horní části mívaly své obydlí slepice. Následně jsme shlédli nevelkou obdélnou stodolu se sedlovou střechou, krytou raženými pálenými taškami a bedněným štítem. V přední části jsme našli otevřený dřevník, za nímž se nacházel kamenný chlév a když jsme došli za stodolu, v její zadní štítové stěně jsme spatřili vjezd na mlat.

Všimli jsme si také, jak za touto hospodářskou stavbou mizí vody mlýnského náhonu mezi stromy a pak jsme se otočili k rybníku, jehož břeh lemovala řada pěkného rákosí. Neodolali jsme a vkročili jsme na molo, z něhož se nám naskytl zajímavý celkový pohled na rybník a na mlýn. Pořídili jsme pár fotek a pak jsme se vydali na zpáteční cestu k našemu stříbrnému vozu. Když jsme k němu dorazili, odjeli jsme do Nedošína u Litomyšle, kde jsme se prošli místním hájem. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme zavítali do Betléma a pak jsme byli v Háji.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Zalsi_-_vodni_mlyn_Betlem/

Historie :

Nejstarší písemná zmínka o mlýnu v Zálší pochází z Tereziánského katastru z roku 1757, kdy měl mít jedno složení. Poté pozemkové knihy obce Zálší sdělují, že roku 1768 koupil Augustyn Podhajsky mlejn od mateře své pozůstalé vdovy, což potvrzuje, že mlýn na tomto místě existoval již nějakou dobu před tímto rokem. Také Josefské vojenské mapování z let 1764-1768 a Františkovo vojenské mapování v letech 1836-1852 potvrdilo existenci betlémského.

Rodina Podhajských držela mlýn Betlém do konce 60. let 19. století a poté se zde vystřídalo několik majitelů. V roce 1879 za majitelky H. Bártové byla na mlýn dražba a zřejmě se nedařilo ani následujícímu majiteli, neboť další prodej přišel roku 1885.

V roce 1890 mlýn zakoupili Jan a Kateřina Mackovi a jejich potomci jej vlastnili až do roku 2007. Dnešní podoba mlýna Betlém pochází ze začátku 19. století, od té doby se mlýn stavebně prakticky nezměnil. V poslední čtvrtině 19. století došlo k přechodu od vytápění prostřednictvím dýmníkové kuchyně na modernější sporákové.

Od počátku existence mlýna až do druhé poloviny 19. století zde pracovalo obyčejné složení. Rok 1904 přinesl první velkou změnu, kdy se zde nacházela dvě kamenná složení, přičemž jedno sloužilo ke špicování a druhé k vlastnímu mletí. Modernizace na poloumělecké složení se pak projevila odstraněním moučnice a osazením hranolového vysévače . K výrobě krup z ječmene sloužil krupníkový kámen a proso se na jáhly loupalo pomocí jahelky.

Na začátku 30. let 20. století došlo k nahrazení zmíněného polouměleckého složení už složením uměleckým, které však i přes své velice jednoduché řešení obsahovalo všechny tři nezbytné části – čisticí, mlecí a vysévací.

Mlýn měl velmi jednoduché čištění obilí z diskového karteru a loupačku Sedláček, na níž navazovalo krátké žebro. Mletí zajišťovala mlecí stolice Prokop s jedním párem rýhovaných válců a pro následující vysévání meliva měl mlynář k dispozici dva hranolové vysévače. Ke třídění a čištění krupic sloužila jednoduchá třírámečková reforma. Kvůli sjednocování kvality se mouka míchala. Obvykle v této době měly i malé vesnické mlýny k dispozici mechanické míchačky, ale ve mlýně Betlému se ještě mouka míchala ručně lopatou v truhle. Ke šrotování hospodáři v Betlému sloužilo kamenné složení Prokop, tvořené tzv. umělými kameny o průměry 95 cm. Téměř veškeré uvedené technologické vybavení – s výjimkou jednoho z hranolových vysévačů a dvou kapsových výtahů – se ve mlýně Betlém dochovalo dodnes.

Roku 1935 si nechal mlynář Bohumil Macek vypracovat projekt na přestavbu mlýnice. Nová, celá zděná měla mít včetně podstřeší čtyři podlaží a rozpočet na její vybudování vyšplhal na částku 57.370,60 Kč, ale realizace této přestavby se již neuskutečnila. V období II. světové války došlo roku 1941 k uzavření mlýna, v němž se od února 1945 do konce II. světové války ukrývali dva uprchlí ruští váleční zajatci.

Roku 1945 došlo k obnovení mletí, ale o dva roky později zemřel poslední zdejší mlynář Bohumil Macek. Krátce poté ještě využívala vdova Anna vodní kolo k pohonu elektrodynama pro potřeby osvětlování mlýna, čímž ovšem nejméně 180 let historie využití vody k výrobním účelům skončila. Od té doby byl využíván pouze pro obytné účely, což platí až do dnešních dnů.

Historie čerpána z webu

http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/429-betlem

Vodní mlýn Betlém v Zálší nemá turistickou známku.