Turisty opomíjené město Konice a jeho zajímavé okolí jsme během našich výletů navštívil již několikrát a vždy se nám v tomto kraji líbilo. Zaujala nás zdejší kouzelná příroda, historické památky, milí domorodci a v neposlední řadě fakt, že jsme zde nikdy nenarazili na houfy turistů. S potěšením jsme si tak mohli v klidu vychutnávat nabídku místních specialit, jež nám uvařila paní historie spolu s kolegyní v bílém oděvu, kterou nebyl nikdo jiný než šéfkuchařka příroda.

Turistickým menu jsme se skvěle dokázali nasytit také v rámci zimní cesty, když jsme si v Brodku u Konice potřebovali nakoupit léčivé tinkturami z bylin a pupenů, jež zde už několik let vyráběla magistra Jana Podhorná. Byli by jsme však špatní cestovatelé, kdyby nás nenapadlo využít spojit příjemné s užitečným a tak jsme si okamžitě začali řešit prohlídku zámku v Konici, který byl normálně v tomto období uzavřen.

Díky ochotě pracovnice v informačním zámeckém centru se nám náš úmysl podařilo uskutečnit, za což jí dodatečně velmi děkujeme. Jedno všední lednové ráno jsme tedy nastartovali náš stříbrný francouzský vůz, jímž jsme záhy vyrazili směrem do Konice. Nástrahy okresní silnice jsme zvládli bez problémů a po půl hodince jízdy jsme přijeli do tohoto malého městečka, v němž jsme nebyli poprvé, nicméně od naší premiérové návštěvy uběhlo deset let.

Když jsme zaparkovali naše auto naproti zámku, rychle jsme pospíchali do jeho útrob, neboť nás Konice přivítala polojasnou oblohou a svižnějším větrem. Rychlým krokem jsme vstoupili do průjezdu, kde jsme záhy zabočili vlevo do dveří s nápisem informační centrum. Přivítala nás zde velmi ochotná mladá slečna, která nám prodala vstupenky a také jsme u ní získali razítko do památníku. Vzápětí jsme se společně vydali na prohlídkovou trasu, kterou jsme měli jen sami pro sebe, takže jsme si vše v klidu prohlédli.

Z průjezdu jsme společně zamířili na uzavřené nádvoří a v jeho rohu jsme vstoupili dveřmi do malé předsíňky. Odtud jsme dalšími dveřmi vešli do první místnosti muzea řemesel, kde nás průvodkyně nejprve seznámila s historií Konice a také zámku, který nechal na místě bývalé tvrze postavit opat olomouckého kláštera Norbert Želecký jako letní rezidenci pro premonstrátské mnichy. Potom jsme se již věnovali jednotlivým řemeslům a exponátům, které dal dohromady sběratel Ladislav Šín.

Začali jsme včelařstvím, které zastupoval medomed na stáčení medu, plástve, část včelína, vykuřovadla a nádoby na sladkou pochutinu. Průvodkyně nás upozornila na to, že se v nedalekém Stražisku vyráběl vosk a pak jsme shlédli expozici pivovarnictví. Ve skříni byla spousta lahví, sklenic a dalších nádob, na zemi jsme pak našli sudy i s pípou. Dozvěděli jsme se, že naproti zámeckého parku býval pivovar, v němž se v době naší návštěvy nacházela pivnice.

Poté následovalo hrnčířství s formami na bábovku a velikonočního beránka, pochopitelně zde byly různé nádoby z keramiky a celkem překvapivě hmoždíře. Vedle jsme si prohlédli dřevěnou pračku a ždímačku, ruční mandly, několik valch a samozřejmě nemohly chybět ani staré mýdla. Na druhé straně dveří jsme v expozici o zpracování mléka postupně shlédli máselnici, formy na máslo, odstředivku mléka a také konvičky a nádoby pro tuto bílou tekutinu, bez níž si naši předkové nedovedli život na vesnici představit.

V rohu místnosti stály dva vysoké regály plné věcí, které se daly koupit v obchodech či koloniálech, včetně petrolejek, mlýnků na kávu, mák i na maso, dále tu byly různé cukřenky a kořenky, kráječ na chleba, struhadla a další potřeby do kuchyně. Vedle jsme pak našli sbírku závaží a vah různých druhů, mezi nimiž byly třeba lékárenské, velké decimálky, hodinové, závěsné či váhy pocházející z místní výroby Kovo Konice a také ty z podniku Transporta Chrudim, které jsme si dobře pamatovali z obchodů s potravinami v dobách našeho mládí.

Výrobky košíkářů a potřeby pekařů se vlezly na parapet okna, na němž jsme uviděli košíky rozličných velikostí, ošatky, misky, různé koše na dřevo, houby, ovoce či síta na prosévání mouky a lopatu pro sázení chleba do pece. V rohu mezi okny se nacházela expozice hodinářství, v níž byl největším exponátem hodinový stroj ze zámecké věže. Dále jsme tu shlédli kolem dvaceti budíků všelijakých barev, typů a velikostí a na stěně pak visely kukačky a jedny ciferníkové hodiny.

V sousedství budíků se pod sklem schovávalo několik holičských břitev a rovněž pár dýmek, fajfka, lulky a čibuk, z něhož údajně potahoval Jára Cimrman, když chodil takzvaně do včel. Na parapetu druhého okna jsme spatřili desku s několika desítkami klíčů všelijakých druhů, k nimž na druhé fošně nemohly chybět dveřní či visací zámky. V této zámečnické expozici jsme rychle shlédli různé kování, kliky, úchytky či velký zadlabávací zámek a pak jsme se věnovali kamnářství.

V ní jsme našli několik typů litinových kamen, ale nejvíce se nám líbil model modrých kachlových kamen či fragmenty dalších, z nichž bohužel zbylo už jen jen pár kousků. Následovala expozice ševcovství, v níž jsme okolo šicího stroje uviděli položené pánské i dámské boty, různé střevíce, dřevěná kopyta a také nástroje, které švec ke své práci potřeboval. Průvodkyně nám sdělila, že se v Konici vyráběly brusle pro národní hokejový tým, což nás docela překvapilo.

Potom jsme nahlédli do expozice sedlářství, která zahrnovala kožené brašny, tašky, polobotky, pánské holínky a dokonce starý fotbalový míč. V posledním rohu místnosti jsme narazili na řemesla, zabývající se zpracováním dřeva a tomu odpovídaly i předměty, které tu zastupovaly truhlářství, bednářství a stolařství. Postupně jsme tu shlédli různé dláta, hoblíky, svěráky, nebozezy, pilky a také tu bylo pár dalších výrobků, jako třeba díže, džbery či dřevěná lopata.

Uprostřed místnosti stály dvě zasklené vitríny, v nichž byly ukryty střelné, sečné i bodné zbraně různého stáří. Viděli jsme tu třeba středověký španělský meč, rakouský revolver z roku 1870, část kopí, bodáky z 19. a 20. století, pistoli ČZ vzor 24 nebo krásnou šavli. Po vitrínami jsme našli osobní vybavení vojáků z druhé světové války včetně lopatky, torby nebo přilby. Vzápětí jsme se přesunuli do druhé místnosti, která by se klidně dala pojmenovat jako sekyrková.

Byla totiž naplněna výhradně exponáty tohoto sekacího nářadí, jehož zde bylo takové množství, že to stačilo na zapsání do české i do Guinessovy knihy rekordů. Tato sbírka nás pochopitelně ohromila a hned jsme se pustili do prozkoumávání jejího obsahu, přičemž nás nejvíce zaujala popravčí sekera, kterou prý kat konal své dílo na nedalekém šibeničním vrchu. Líbilo se nám také několik typicky zdobených valašek a našemu zraku neunikl ani indiánský tomahawk.

Na některých klasických sekerkách jsme našli značky výrobce, což nám připomnělo sbírku cihel na jiném zámku, kterou jsme viděli o rok dříve. Dále jsme tu viděli hlavatku na odstranění kůry stromu, malé pokrývačské sekerky, kamnářské na odsekávání kachlů z kamen, pivovarskou sekerku pro vysekávání ledu, dlabatky na vydlabávání necek a troků, tenké mlynářské sekerky na vyrytí drážek do mlýnských kamenů, staré lesnické kalače na štípání dřeva či řeznické a hasičské sekáčky.

Průvodkyně nám ukázala moderní vojenskou sekerku z Ruska, z níž se dal udělat šroubovák, pilka a lopatka či úplně malinkou sekerku, která by se dala využít jedině jako přívěšek na klíče. Zajímavá byla také kamenná sekerka z období 250.000 let před naším letopočtem nebo sekero-motyka, která se ve starém Římě používala jako znak moci. Naším očím neunikla ani kamenická sekera pro opracování pískovce, tesařská pro výrobu šindelů, teslice pro vytesávání nádob a koryt ze dřeva nebo podbíječky na vytahování hřebíků.

Když jsme si sbírku sekerek prohlédli, zamířili jsme do vedlejší místnosti, kde se nacházela expozice kolářství a tesařství. Čekal nás tady dědek, což nebyl žádný senior, ale dřevěný nástroj na výrobu šindelů a topůrek. Dále jsme zde viděli kola od vozů s loukotěmi, různé druhy pil, pořízy, nebozezy či vrtáky, kleště, malý soustruh a spoustu dalšího nářadí. Dlouho jsme se zde ale nezdrželi a přes obě předchozí místnosti jsme se vrátili do předsíňky, ze které jsme po úzkých příkrých schodech sešli dolů do sklepení s klenutým cihlovým stropem.

Naše průvodkyně nám prozradila, že zde po roce 1948 bývala vinárna, kterou o šedesát let později nahradila expozice zemědělství. Z exponátů nás nejvíce zaujal kotlík na povidla s motovidlem a přístroj na čerpání fekálií, který nám připomínal raketu. Podél stěn sklepa jsme si pak postupně prohlédli kovářskou výheň s kovadlinou, brusku, hrábě, pluhy, kosy, plečky na obilí a další zemědělské nářadí. Nechyběly zde ani kravské a koňské chomouty, řiditelné sáně, provazy na svazování obilí či malý žebřiňák.

Po chvilce jsme se po schodech vrátili do předsíňky, kde jsme shlédli fotoaparáty místního fotografa a další zařízení, které pro svou práci potřeboval. Jako ve správné předsíni na věšáku visely vycházkové hole s valaškou a o dveře bylo opřeno několik párů lyží. Následně jsme vyšli ven na nádvoří a podloubím jsme se přesunuli do další místnosti, věnované expozici krejčovství. Nejprve jsme shlédli lamačku lnu, který se nacházel rovněž na několika kolovrátkách a tkalcovském stavu.

Poté jsme si prohlédli svatební šaty ze sedmdesátých let 20. století, několik šicích strojů a nezbytné žehličky, přičemž do některých se dávalo žhavé uhlí, aby vůbec hřály, což si již málodko v době napařovacích přístrojů dovede představit. Na figurínách jsme spatřili horácký svatební kroj, dále hanácký kroj a u dveří černý konický kroj. Nechyběl ani slovenský či růžový chorvatský kroj a šaty s modrotiskem. V rohu místnosti jsme v masívní skříni shlédli výrobky ze slámy, šustí a také z koňských žíní.

Potom jsme se blíže seznámili s Karlem a Emerencií Přízovými, kteří zámek roku 1830 koupili a jejichž podobizny jsme uviděli na obrazech. Na zdech jsme dále našli dvě dřevěné intarzie, vyšívané obrazy Hradčan a zámku Hluboká či zasklený pamětní list jako připomínku na návštěvu prezidenta Beneše roku 1937. Tím naše prohlídka expozice krejčovství skončila a následoval další přesun na nádvoří, odkud jsme velkými dveřmi vešli do vstupní haly zámku.

Okamžitě jsme pokračovali v chůzi po širokém schodišti s kamennou balustrádou, po němž se kdysi jezdilo na koních až do prvního patra. Během výstupu nás průvodkyně upozornila na kyvadlo, pojmenované po francouzském fyzikovi J. B. Léonu Foucaultovi, které se nacházelo pod schody. Dozvěděli jsme se, že s pomocí kyvu závaží na laně bylo už roku 1851 v Paříži potvrzeno otáčení planety Země kolem své osy, což prý tenkrát způsobilo senzaci ve vědeckém světě.

Chvíli jsme pohyb Faucaltova kyvadla pozorovali a o něco moudřejší jsme poté vystoupali do prvního patra. Z haly jsme vkročili na zasklený arkádový ochoz, odkud jsme měli nádvoří jako na dlani. Z hrůzou jsme zjistili, že během našeho pobytu v útrobách zámku venku začalo hustě sněžit, což nám mohlo zkomplikovat zamýšlené venkovní focení zámku a kostelů v Konici. Nicméně exkurze pokračovala dál a tak jsme kráčeli po ochozu a postupně jsme míjeli jedny dvířka s otvory pro přikládání do kamen za druhými.

Dorazili jsme k ceduli na zdi s nápisem v jakési cizí řeči, který se nepodobal češtině, latině ani němčině. Průvodkyně nám vysvětlila, že tehdy neexistoval jednotný jazyk a každý si psal jak chtěl, což nám připadlo trochu divné. Konečně jsme dorazili ke dveřím u knihovny, do které jsme ale neměli namířeno. Království knih jsme vyměnili za vstup do chodby, jenž spojovala zámek s kostelem a kterou jsme předtím viděli zvenku. Chodba v době, kdy zde v letním období bydleli premonstráti, vedla do oratoře a odtud do sakristie.

V době naší návštěvy byl průchod po pár metrech zazděn, ale mírné zklamání z této skutečnosti nám vynahradila expozice techniky minulého století, ve které jsme našli několik psacích strojů, promítačky, staré televizory, gramofony a různá amatérská rádia ze Švédska, Švýcarska či Francie. Průvodkyně se marně snažila jeden z gramofonů pustit, ale nám to ani moc nevadilo, jelikož jsme sami novější stroj doma používali. V krátkosti jsme si tyto technické exponáty prohlédli a pak jsme se vrátili na ochoz, kde jsme zjistili, že sněžení neustalo.

Vzápětí jsme se přesunuli zpátky do schodišťové haly, odkud jsme velkými dveřmi vstoupili do rozlehlé místnosti, která původně sloužila jako jídelna řádových bratří. My jsme zde našli desítky křesel, do kterých usedali lidé v době konání koncertů, při vítání občánků, svatebních obřadech či jiných reprezentačních příležitostech. Na obřadním stolku jsme uviděli znak města Konice, představující jelena ve skoku s malým štítkem se znamením ve tvaru kříže na jeho hrudi.

Zajímavé byly malby okolo každého okna s oválnými medailony vkomponované do výjevů s vegetativními motivy a doplněné zvlněnými mluvícími pásky s latinskými hesly, kterými se rodina Přízů řídila. Dozvěděli jsme se, že tyto fresky vznikly na počátku 18. století a jejich pravděpodobným autorem byl premonstrát a konventní malíř hradišťské kanonie Dionýsius Strauss. Nicméně nejkrásnějším prvkem v místnosti byl plochý strop se vzácnou freskou Stolování svaté rodiny, kterou v letech 1725 - 1733 vytvořil Jan Jiří Etgens.

Na každé ze čtyř stran jsme uviděli kartuše s rozvinutými svitky Starého zákona, uprostřed fresky jsme spatřili stůl, v jehož seděl čele Kristus se svatozáří, po jeho pravici Panna Marie, naproti ní sv. Josef a samozřejmě nechybělo mnoho různých andílků, poletujících okolo nich svaté rodiny. Když jsme si krásnou fresku prohlédli, průvodkyně nás upozornila na východ do zahrady, jenž se nacházel ve výši prvního patra zámku a do které jsme se později šli také podívat.

Pak jsme z velkého sálu vešli do podstatně menšího, jenž sloužil jako zámecká galerie a kde v době naší návštěvy zde probíhala jedna z mnoha výstav obrazů. Náš zájem ale spíše vzbudila jediná dochovaná kachlová kamna z doby Přízů v bílém provedení a také se nám líbil strop. Jeho výmalba pocházela z druhé poloviny 19. století a spatřili jsme na něm výjevy z římské a řecké antiky, například boha lásky Amorka, bohyni lovu Dianu či kombinaci lva s orlem.

Následně jsme vstoupili do vedlejšího malého sálku, kde jsme shlédli zbytek obrazů a také další pěkný strop s ovocem, zeleninou a květinami, vymalovaný ve stylu secese na počátku 20. století. Zde naše obhlídka zámeckých interiérů skončila, takže nás milá průvodkyně vyvedla zpět do haly, odkud jsme vyšli ven na lehce zasněžené nádvoří. K naší radosti přestalo sněžit a tak nám nic nebránilo v prohlídce exteriérů. Rozloučili jsme se s mladou průvodkyní a v podloubí nádvoří jsme rychle obešli zbývající exponáty muzea řemesel.

Potom jsme průjezdem vyšli ven před zámek, obhlédli výzdobu okolo vchodu a pak jsme pomalu zamířili k obrovské sekerce, lákající turisty k návštěvě muzea. O pár metrů dál jsme pod spojovací chodbou spatřili zaparkovanou menší selskou bryčku a vzápětí jsme se vydali k soše svatého Floriána z roku 1740 od sochaře Ondřeje Zahnera. Ta stále před zámkem v místech, kde bývala takzvaná Dolní zahrada, v které stávaly skleníky a kde se pěstovala zelenina a ovoce pro obyvatele zámku.

Když jsme si sochu prohlédli, ozvalo se z kostelní věže odbíjení pravého poledne, které nám připomnělo, že je nejvyšší čas dát si nějaký dobrý oběd. Imaginárně jsme tedy zacvakli budík a na dřívější radu zámecké průvodkyně jsme zamířili přes Masarykovo náměstí do uličky Edvarda Beneše, kde jsme se slušně najedli v restauraci Živnostenský dům. Po obědě jsme se vrátili zpět k zámku a prošli se Horní zahradou, přičemž jsme se nacházeli v úrovni prvního patra zámku, do něhož se z parku vcházelo přistavěným východem nad příkopem.

V horní zahradě jsme kromě veřejných záchodů našli barokní kašnu se sousoším dvou chlapců, kterou vytvořil stejný sochař jako sochu svatého Floriána. Zahradu jsme rychle obešli kolem dokola a poté jsme svou pozornost zaměřili kostel Narození Panny Marie, jenž byl postaven na místě starší modlitebny ze 14. století přímo vedle šlechtického sídla. My jsme jej ovšem shlédli v podobě, kterou získal v letech 1699 - 1709, kdy bylo konické panství majetkem řádu premonstrátů z Klášterního Hradiska u Olomouce.

Jelikož jsme obhlídku svatostánku zahájili na straně u zámku, nejprve jsme shlédli jednu celkem unikátní věc. Jednalo se o krytou chodbu na nosných obloucích, jenž spojovala zámek a kostel od 19. století, kdy byla sakristie přeměněna na oratoř panských úředníků. Osazenstvo zámku tak mohlo pohodlně chodit na modlitby za jakéhokoliv počasí či libovolné roční doby. Pozorný čtenář jistě pochopil, že část chodby jsme viděli zevnitř o pár minut dříve, když jsme do ní zavítali spolu s průvodkyní v rámci zámecké exkurze.

Z venkovní strany jsme v horním patře chodby spatřili několik oken rozdělených okrasnými pilastry, přičemž některé z nich byly zazděny. V dolní části jsme narazili na výklenek s horním obloukem, v němž se jako v otevřené garáži schovával starý kočár. O kousek dál se nacházel průchod, kterým jsme se po obhlídce svatostánku o pár minut později vraceli zpět k našemu autu, jenž odpočívalo na parkovišti naproti zámku. Na konci chodby jsme našli zmíněnou sakristii a oratoř zámeckých úředníků v jednom a vzápětí jsme shlédli trojboký presbytář, osazený ve velké výšce obloukovými okny.

Ze střechy vystupoval mohutný sanktusník se zvonem, zakončený dvojitým křížem, který naším očím pochopitelně také neunikl. Stejný kříž jsme pak zahlédli na konci střechy a rovněž na cibulové báni věže, která se ovšem nacházela na druhé straně stavby. Potom jsme sestoupili po krátkém schodišti ke kněžišti, kde jsme na fasádě uviděli hlavičku andílka z poloviny 18. století, který nám připomínal podstavec pro nějakou sošku. Dále jsme zde narazili na dřevěný kříž s letopočty 1949 a 2008 a vytesaným nápisem lidové misie.

Pak jsme došli k boční kapli sv. Trojice s kruhovými okny a zaklenutou stříškou, z níž vystupovala prosklená lucerna s cibulovou bání, zakončená opět dvojitým křížem na vrcholu. Pokračovali jsme v chůzi podél lodi kostela s okrasnými lisénami, kterou prosvětlovala trojice obloukových oken, pod nimiž jsme uviděli boční vchod. Nad portálem jsme si prohlédli erb majitelů panství a šli jsme dál. Vzápětí jsme pod vzrostlými jehličnatými stromy narazili na sochu svaté Anny se svatozáří, kterou dle nápisu na podstavci věnovalo občanům města Konice kamenosochařství Hemzal.

Za sochou se tyčil dřevěný plůtek ohraničující cihlovou terasu, pod níž se nacházela silnice, probíhající okolo církevní stavby. Museli jsme tedy sejít po schodišti, které vyústilo na Smetanovu ulici, jež nás dovedla k mohutné hranolové věži. Úplně dole jsme na ní našli zazděný obloukový portál do bývalého průchodu, který nahradily obyčejné dveře, jimiž se vstupovalo do představěné věže. O pár metrů výše jsme napočítali trojici velmi úzkých oken nad sebou, pouštějících skromné světlo na schodiště, vedoucí do zvonicového patra.

Na něm jsme uviděli klasické vysoké okno se žaluziemi, nad kterým jsme si díky ciferníkovým hodinám mohli zkontrolovat správný čas. Celá věž pak byla zakončena cibulovou bání se zdvojeným křížem na vrcholu. Stejné uzpůsobení jsme pak našli na dalších stranách věže, jen některá okna byla zazděná. Následně jsme pokračovali po kostkové Smetanově ulici pár desítek metrů, než jsme mohl vstoupit na vyvýšený násep, po němž jsme zamířili zpět ke kostelu.

Vzápětí jsme začali obhlížet druhou stranu lodi, přičemž jsme u věže spatřili schodiště na hudební kůr, lehce vystupující z hmoty stavby. Také na této boční straně jsme napočítali tři okna, pod nimž jsme našli hlavní vchod do kostela s portálem, ozdobeným erbem majitelů panství. Dveře byly v zimě zamčené, takže jsme se dovnitř svatostánku nemohli podívat, ale tuto skutečnost jsme celkem očekávali. Kousek od vchodu jsme krátce omrkli novější sochu Krista na mramorovém podstavci a poté jsme se vydali k druhé boční kapli zasvěcené Bolestné Panny Marii.

Ta již nebyla tak zdobená jako její kolegyně na druhé straně, neboť měla obyčejnou stříšku bez lucerny, oblouková okna a vedly do ní dřevěné dveře. Boční stranu kaple pak prosvětlovalo kruhové okno, kolem něhož jsme prošli do průchodu, proraženém v dolní části spojovací chodby mezi svatostánkem a zámkem. Tím jsme ukončili naši obhlídku kostela Narození Panny Marie a vrátili se zpět k našemu sněhovou přeháňkou pocukrovanému autu na parkovišti před zámkem. Vzápětí jsme odjeli k nedaleké kapli Panny Marie, stojící od roku 1890 pod hřbitovem na ulici Husova při cestě vedoucí ven z města.

Frekventovaná silnice u kapličky a absence parkoviště způsobila, že jsme museli naše auto zaparkovat o dvě ulice dál a k této drobné sakrální památce se vydat pěšky. Po asi 300 metrech jsme ke stavbě obdélného půdorysu dorazili a okamžitě jsme si ji začali z čelní strany prohlížet. Na průčelí se nám nejvíce zalíbily pilastry na stranách, které byly prodlouženy nad štít kaple do dvou pilířů s římsovými hlavicemi, na nichž jsme spatřili věžičky s železnými jednoramennými kříži s jetelovým zakončením.

Mezi pilastry se nacházel hlavní štít ve tvaru oblouku s profilovanou korunní římsou, v němž jsme našli kamennou obdélníkovou desku s nápisem A. O. / L. P. / 1890, což byl rok výstavby svatostánku. Desky se téměř dotýkal vrchol trojúhelníkového štítu nad vstupními dveřmi, v němž jsme si prohlédli mramorovou desku s reliéfem Panny Marie s Ježíškem v náručí. Po obou stranách vchodu s pískovcovým ostěním jsme spatřili dvě vysoká zazděná okna s půlkruhovým zaklenutím a nade dveřmi jsme si přečetli nápis Zdrávas Maria.

Vzápětí jsme po dvou schodech přistoupili ke vchodu a přes notně zaprášená okna jsme nahlédli do interiéru, zaklenutém specifickým typem kulové klenby nazývané koncha, přičemž jedno pole tvořila pruská placka, tedy jiný typ klenby. Po stranách kaple jsme našli dva lavičky a uprostřed kněžiště jsme spatřili výklenek s novodobou plastikou Panny Marie Lurdské. Pod nikou jsme našli mramorový oltářní stůl s ubrusem, před kterým stál vysoký svícen. Celý interiér kaple pak doplňovala skromná květinová výzdoba.

Když jsme shlédli vnitřek kapličky, věnovali jsme se ještě obhlídce bočních stran, které byly členěny soklem s lizénovými rámy, v nichž jsme na obou stranách uviděli hrotitě zaklenutá okna s ozdobnou šambránou. Poté jsme se přesunuli k půlkruhovému závěru kaple s valbovou střechou, který těsně přiléhal ke svahu, což nám ztížilo jeho obhlídku. Tím jsme uzavřeli prohlídku drobného svatostánku a pěšky jsme zamířili na hřbitov nad kaplí, kde jsme shlédli kostel sv. Jana Křtitele, pocházející z poloviny 16. století.

Kráčeli jsme Husovou ulicí do kopce a brzy jsme stanuli před vstupní bránou do areálu hřbitova, kterou jsme vklouzli na místo posledního odpočinku občanů města a okolních obyvatel. Pomalým krokem jsme po dlážděném chodníku míjeli jeden náhrobek za druhým, na nichž jsme si ze zvědavosti četli jména zemřelých, včetně dat úmrtí a narození. Zanedlouho jsme dorazili k samotnému svatostánku obdélníkového půdorysu, jehož obhlídku jsme zahájili shlédnutím plochého presbytáře, k němuž byla přilepena obdélná sakristie s oky na dvou stranách a dveřmi s kamenným ostěním na straně třetí.

Kněžiště prosvětlovalo z každé strany vysoké okno s půlkruhovým zaklenutím a pod jedním z nich jsme našli náhrobek s reliéfem andílka a nečitelným nápisem. Vzápětí jsme pokračovali v chůzi kolem lodi kostela, členěnou ozdobnými lisénami, mezi nimiž jsme spatřili dvě stejná okna na obou stranách. Na valbové střeše naším očím neunikl polygonální sanktusník s jehlancovou střechou, makovicí a dvouramenným křížem. Potom jsme již došli k přední straně kostela, u jehož dveří se žulovým ostěním postávalo několik lidí, čekajících zřejmě na zahájení nějakého pohřbu.

Svatostánek byl totiž v osmdesátých letech 20. století necitlivě přestavěn na smuteční síň, čímž došlo k poškození jeho interiérů. Jelikož jsme nechtěli rušit hosty v černém, dovnitř jsme vůbec nešli, nicméně jsme si nad vchodem prohlédli alespoň kartuš s aliančními erby olomouckého kláštera na Hradisku, kterému zdejší panství kdysi patřilo. Následně jsme se vydali kolem druhé strany kostelní lodi, která měla stejnou podobu jako protější kolegyně, přičemž jsme ještě chvíli chodili mezi hroby a pořizovali fotografie církevní památky.

Když byl náš hlad po zachycení podoby kostela z různých úhlů uspokojen, zamířili jsme k východu z areálu hřbitova a poté jsme se stejnou cestou vrátili k našemu autu nedaleko kaple Panny Marie. Poté jsme již město opustili a odjeli do nedalekého Brodku u Konice, kde nás čekala prohlídka kostela sv. Petra a Pavla, postavený v letech 1801- 1802 zřejmě na místě starší kaple z roku 1725, která svou velikostí nedostačovala rostoucím potřebám věřících.

Po příjezdu do zamrzlé obce jsme nejprve zašli do prodejny s tinkturami z bylin a pupenů rostlin, kde jsme si koupili několik léčivých výtažků. Následně s obtížemi odjeli s ledem pokrytého parkoviště a zamířili ke zmíněnému svatostánku, u něhož jsme velmi brzy zaparkovali náš stříbrný vůz. Vzápětí jsme se vydali na obhlídku jednolodního kostela, kterou nám ztěžoval proklatě zmrzlý sníh, obklopující protáhlou stavbu s valbovou střechou.

Vzhledem k tomu, že jsme zaparkovali u závěru kostela, tak jsme jeho prohlídku zahájili u trojbokého presbytáře, na jehož bočních částech jsme našli dvě okna, prosvětlující kněžiště. Popošli jsme blíže a před presbytářem jsme krátce shlédli klasický litinový kříž s vyobrazením utrpení Ježíše Krista. Potom jsme opatrně kráčeli po ledové krustě kolem jižní strany lodi, k níž přiléhala nižší obdélná sakristie s valbovou střechou.

Za přípravnou pro kněží jsme narazili na boční vstup do kostela s dřevěnými dveřmi, krytý sedlovou stříškou, přičemž se hned vedle tyčil misijní kříž s novodobým letopočtem. Na této straně lodi jsme napočítali tři okna se záklenkem a hladkými šambránami, pouštějící světlo do vnitřních prostor svatostánku. Na střeše jsme pak spatřili sanktusník s lucernou a přilbovou střechou a další naše kroky pak vedly k čelní straně kostela.

Zde nás přivítala hranolová věž s valbovou střechou, která v závěru přecházela do jehlancového tvaru s lucernou, makovicí a křížem a o něco níže jsme si správný zimní čas zkontrolovali na bílých cifernících s černým pozadím. Pod hodinami jsme na každé straně věže našli celkem čtyři okna s půlkruhovým záklenkem, za nímž se nacházelo zvonicové patro. V něm se od roku 1990 schovávali Petr a Pavel, dále Ignác z Loyoly a také Panna Maria Lourdská.

Pochopitelně se nejednalo o žádnou partyzánskou ilegální skupinu, ale o zvony z naší nejznámější dílny L. Dittrichové. Když jsme poté přikročili k hlavnímu vstupu s plechovou stříškou a vzali za kliku, narazili jsme na pevně zamčené dveře, což nás ovšem vzhledem k zimnímu období nepřekvapilo. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů a posledním prvkem na průčelí, který jsme na něm našli, bylo kruhové okénko, osvětlující kruchtu, tedy prostor pro hudebníky, jemuž dominovaly varhany z roku 1806, které vytvořil brněnský mistr Sieber.

Nás zaujalo, že varhany byly do Brodku dovezeny v padesátých letech 20. století ze Slovenska, kde už nesloužily svému účelu. Tento fakt nás překvapil, neboť jsme slovenský národ považovali za poměrně věřící, ale bližší informace se nám o tomto pozoruhodném nástroji nepodařilo zjistit. Následně jsme zamířili ke druhé boční straně kostela, kde jsme kromě trojice identických oken a hladké fasády nenašli žádné další zvláštnosti ani přístavby.

Rychle jsme tak došli zpátky k presbytáři, kde naše obchůzka kostela sv. Petra a Pavla o několik minut dříve začala. Po ledě jsme se sklouzli k našemu zmrzlému francouzskému autíčku, které nás neplánovaně odvezlo do sousední obec Jednov. Měli jsme totiž v úmyslu jet jinudy, ale navigace v autě mlčky přijala naši objížďku přes Jednov. Naštěstí jsme si moc nezajeli a nečekané nabídky jsme využili k obhlídce větrného mlýna holandského typu, který byl postaven v roce 1842 mlynářem Ignácem Zápařkou.

Sotva jsme minuli ceduli s názvem obce, okamžitě jsme si vzpomněli na naši první návštěvu mlýna, která se odehrála o letních prázdninách. Napadlo nás tedy, že pořídíme pro změnu zimní fotografie tohoto místa a tak jsme k němu zamířili. Náš vůz jsme zaparkovali prakticky na stejném místě jako o pět a půl roku dříve a šli jsme se na mlýn znovu podívat. Na poli u silnice zrající obilí nahradilo oranisko pocukrované sněhem a zatažená obloha vzadu za mlýnem dodávala místu opravdu úplně jinou atmosféru.

Během focení se do nás pustil ledový vítr, takže jsme na vlastní kůži poznali, že stavitelé mlýna velmi dobře věděli, kde mají položit první cihlu větráku. Znovu jsme si prohlédli neomítnuté zdi mlýna s plechovou střechou, která nahradila dřívější šindelovou valbovou střechu s krátkým hřebencem. Viděli jsme také napodobeninu větrného kola, která neměla sice nic společného s tím původním, ale dodávala budově romantickou podobu. Roku 1931 totiž vichřice ulomila křídla větrného kola a tak tehdejší mlynářka Františka Hoffmannová požádala o příspěvek na opravu.

Podivili jsme se tomu, že žádost musela podat ještě jednou a teprve roku 1933 příspěvek dostala. Protože však obdržela pouze 100,- kč, mlýn prodala a tehdy bohužel přestal sloužit svému původnímu účelu. Vzhledem ke komunistickým reformám nás nepřekvapilo, že mlýn byl roku 1952 upraven k obytným účelům. Dále jsme zjistili, že roku 1954 byl vlastníkem Místní národní výbor a v roce 1961 se v něm nacházely dvě bytové jednotky. Další majitel pak mlýn opravil a od té doby byl využíván k rekreačním účelům.

Zimní podmínky nás brzy donutily pořizování fotografií ukončit a tak jsme se po silnici vrátili k našemu autu, kterým jsme odjeli zpátky do Konice. Následně jsme pokračovali po okresní silnici až domů do Olomouce. Završili jsme tak krásný zimní výlet, který jsme věnovali turisty opomíjenému Konicku. Snad vás tedy tento článek inspiroval k návštěvě tohoto kraje, který si vaši pozornost jistě zaslouží. Vášnivým čtenářům bych rád doporučil další články v sekce Velké povídání o výletech, kde najdete spoustu zajímavých informací z našich cest, výletů a dovolených. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_zime_zavitali_na_turisty_opomijene_Konicko/