Zámek Milotice jsme poprvé navštívili v rámci pracovního veletrhu, který se konal na začátku června a šlechtické sídlo tehdy patřilo na celý den jen firmě, která jednoho z nás zaměstnávala. Když jsme naším stříbrným autem do této jihomoravské obce přijeli, nechali jsme jej stát na prostorném parkovišti naproti zámku, k němuž jsme se poté za teplého a jasného počasí vydali. Přešli jsme silnici a vrhli první pohledy na dvoupatrovou barokní budovu se čtyřmi křídly a mansardovou střechou, z jejíž nároží vybíhaly nakoso postavené věže. Za silnicí jsme vstoupili na most, klenoucí se nad vodním příkopem, který bývalou tvrz kdysi chránil a na jeho konci jsme krásnou bránou s Pegasy prošli až na čestný dvůr. Později jsme se dozvěděli, že autorem sochařské výzdoby brány a mostu z roku 1742 byl J. Ch. Schletter.

Před vstupním průčelím jsme spatřili obdélníkové přízemní budovy, což byly bývalé konírny a jízdárny, které byly se zámkem spojeny chodbami. Potom jsme zamířili k průjezdu na nádvoří, který pečlivě hlídala dvojice vojáků v uniformách odhadem tak ze 17. století. Naši rodinku pohledem pozorně zkontrolovali, zda jim od nás nehrozí nějaké nebezpečí a pak nás milostivě vpustili do průjezdu. Na uzavřeném nádvoří jsme si v přízemí zámku všimli pěkných arkád, které kdysi bývaly i v prvním patře, ale ty byly zazděny při barokních přestavbách, které nechal provést Karel Antonín Serényi v 18.století. Zaujala nás také socha atlase uprostřed nádvoří, který místo nebes držel květináč. Následně jsme vstoupili do protějšího průjezdu, kterým jsme pouze prošli na terasu, z níž se nám otevřel krásný pohled na francouzskou zahradu.

V kochání se krásami parku nám ovšem vadilo velké množství lidí, kteří se na pracovní veletrh sjeli a také stany, jež hyzdily park. Po chvilce jsme zamířili do oranžerie, kde pro nás bylo přichystáno občerstvení a lehce jsme se najedli. Za pár minut jsme se vrátili na nádvoří, kde jsme počkali na průvodkyni, neboť jsme se objednali na prohlídku interiérů bývalého šlechtického sídla, jehož předchůdcem byla opevněná gotická vodní tvrz. Paní brzy dorazila a vpustila nás do jedněch dveří, za nimiž jsme spatřili zámecké schodiště s bohatou sochařskou výzdobou od J. Ch. Pröbstla. Průvodkyně nám upozornila na jednu zajímavou věc, které bychom si normálně nevšimli. Na první pohled to nebylo poznat, ale spodní část schodiště byla vytvořeno z kamene a vrchní do druhého patra bylo kvůli váze zhotoveno ze dřeva a nabíleno.

Vzápětí nám v rychlosti pověděla něco z historie zámku, neboť jsme na všechno měli jen polovinu času oproti běžné prohlídce. Celou trasu prohlídkového okruhu jsme v podstatě prošli za poklusu, což byl důvod, proč jsme se o pět let později na zámek znovu vrátili. Ale vraťme se k naší první návštěvě. Po schodech jsme vystoupali do prvního patra a shromáždili se na bohatě zdobené chodbě. Vzápětí jsme nahlédli do kaple, která se nacházela dole v přízemí a viděli jsme také oratoř, kde sedělo kdysi zámecké panstvo a sledovalo modlitby. Dále nás čekala místnost vychovatelky a sousední dětský pokoj. Následně jsme si prohlédli pracovnu Antoinetty Seilern-Aspang a po ní společenský salon. Trochu déle jsme se zdrželi v kabinetu hraběte alias kuřáckém salónku, kde viselo spoustu obrazů panských koní.

Nejzajímavější byl ale následující kabinet hraběnky aneb čínský salonek, v němž jsme si mohli prohlédnout plátěné tapety s výstřižky z mědirytin. Když jsme malou, ale zajímavou místnost opustili, vešli jsme do velké jídelny, v níž se panstvo kdysi stravovalo. Vedle se pak nacházela slušně vybavená knihovna, kterou vystřídal obrovský hlavní sál předků, zasahující do výše dvou pater. Zde jsme obdivovali krásné fresky na stropě a malířskou výzdobu na stěnách, ale brzy jsme sál museli opustit, jelikož za naší skupinou šli děti v kostýmech, kteří ve velkém sále tančili jako princi a princezny. Odešli jsme tedy do kulečníkového pokoje, v němž pochopitelně nechyběl zelený stůl s tágem a koulemi. Následoval čínský salonek a obrazárna a tím naše rychlá prohlídka skončila. Poděkovali jsme naší průvodkyni za rychlou exkurzi a sestoupili zpět na nádvoří.

Následně jsme zamířili do parku, který jsme si velice zběžně prošli. O několik desítek minut později jsme před schodištěm do parku shlédli vystoupení šermířské skupiny. Potom jsme se věnovali pracovním povinnostem a mezitím naše děti soutěžili v kreslení a protože své úkoly splnili výborně, dostali za odměnu oba hodinky. Pak jsme si zašli na oběd do oranžerie a když jsme se najedli, vrátili jsme se na nádvoří a zámek jsme opustili. Na parkovišti jsme osedlali našeho stříbrného francouzského hřebce, který nás dovezl do nedalekých Ratíškovic, kde jsme se projeli drezínou na lidský pohon a prohlédli si zdejší kostel, o čemž ji vyprávějí jiné moje články. Chcete-li vědět, co všechno jsme tento den prožili, vyhledejte si vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme poprvé navštívili zámek Milotice a pak se projeli drezínou.

Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku pod zeleným stromečkem nechal ležet obálku s poukazem na pobyt v Kyjovském pivovaru, na který jsme se pochopitelně velmi těšili. Termín jsme si vybrali na začátek dubna, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, bohužel jsme se velice spletli. Po třech měsících konečně nastal den D, kdy jsme opustili hanáckou placku a vozem francouzské výroby vyrazili do kouzelné krajiny Slovácka. Bohužel první dva dny lilo jako z konve, což ovlivnilo náš program. Po sobotní snídani jsme na hotelovém pokoji lenošili až do oběda a teprve když na hodinách kyjovské radnice ležely ručičky na sobě, tak jsme odjeli na zámek Milotice, u něhož jsme nechali auto stát na stejném parkovišti jako před pěti lety.

Tehdejší krásné počasí vystřídal vytrvalý déšť a těžká šedá mračna na obloze, což však dodávalo zámeckému areálu jinou atmosféru a navíc zde kromě nás skoro nikdo nebyl. Z parkoviště jsme schovaní pod deštníkem zamířili k budově zámku, jehož fasáda byla výrazně smáčena více jak dvacetihodinovým deštěm a když jsme po letech přešli přes silnici, opět jsme kráčeli po mostě přes vodní příkop, na němž jsme obdivovali krásné sochy od J. Ch. Schlettera, které se nemohly schovat pod deštníkem jako my a musely zde stát za každého počasí, i když jim třeba kapalo z nosu. Když jsme prošli zdobnou brankou na konci mostu, stanuli jsme před zámkem na čestném dvoře, jehož název plynul ze zvyklosti, že vstup se všemi poctami přes toto prostranství do budovy byl dovolen jen nejvyšším hodnostářům.

Na mokrém průčelí zámku jsme si všimli mělkého rizalitu, v jehož středu se nacházel vstup do průjezdu a nad ním malý balkonek. O něco výše jsme spatřili erby majitelů a nad ním krásnou atiku zabudovanou do střechy se sochami antických bohů Jupitera, Juna, Minervy a Apollona. Přes podmáčený čestný dvůr jsme vklouzli do průjezdu a vešli na nádvoří, v jehož středu jsme našli stejnou sochu atlase jako při minulé návštěvě. Ihned jsme si to namířili do pokladny, kde jsme si koupili pouze vstupenku, protože turistickou známku jsme již vlastnili od minulé návštěvy. Ještě jsme u kasy získali razítko do památníku a pak jsme se vrátili na nádvoří a čekali na začátek prohlídky. Najednou se z jedněch dveří vynořila dvojice manželů z Jablonce nad Nisou, která s námi byla ubytována v hotelu v Kyjově. Když nás uviděli, přišli za námi a poradili nám, ať se jdeme podívat do místnosti za těmi dveřmi.

Jelikož jsme měli ještě patnáct minut čas, poslechli jsme rady starších a chráněni podloubím jsme k oněm dveřím přišli a vstoupili dovnitř. Najednou se před námi objevil jiný svět, doba dávno minulá, místnost stylizovaná do podoby začátku 20. století, která vždy patřila mezi naše nejoblíbenější. Celý interiér byl laděn do bílé barvy, která místnosti dodávala příjemnou atmosféru, pocit čistoty a zapůsobila na nás svou přirozenou elegancí. Postupně jsme si zde prohlédli křesla a židle s bílými dřevěnými opěráky, krásnou skříň a na ní nahoře bílý porcelán s květinovým motivem, na zdi byly zavěšeny vyšívané ubrusy s lidovými nápisy a dokonce i ta polička s nádobím byla natřena na bílo. Největší dominantu v místnosti však jednoznačně tvořily velká kamna s bílými kachličkami, na jehož litinové plotně se opékala levandule, jejíž aroma příjemně provonělo celou kavárnu.

Celou dobu jsme se totiž pohybovali v místnosti, kde návštěvníci toužící po lahodném černém moku mohli usednout, v klidu vypít šálek horkého nápoje a občerstvit se třeba nějakým dobrým zákuskem. My jsme na něco takového neměli bohužel čas, přiblížil se totiž čas exkurze po zámeckých místnostech a tak jsme nádherně vonící kavárnu opustili a připojili se k dalším návštěvníkům, čekajícím na prohlídku na nádvoří. Naše průvodkyně záhy dorazila a vpustila nás do stejných dveří jako o pět let dříve. Ocitli jsme se tak pod zámeckém schodišti s bohatou sochařskou výzdobou od J. Ch. Pröbstla, kde jsme si zopakovali celou historii zámku Milotice, jehož předchůdcem byla vodní tvrz o rozměrech 40 × 35 metrů, zbudovaná Janem z Moravan v bažinatém terénu severně od vsi kolem roku 1421.

My jsme ovšem během exkurze poznali reprezentační prostory zámku v podobě, jakou měly v první polovině 20. století. Když jsme se dozvěděli všechny informace z historie sídla, vystoupali jsme po schodišti do prvního patra a stanuli na dlouhé zámecké chodbě, vyzdobenou klasickým stylem obrazy, několika loveckými trofejemi, židlemi, zrcadlem či nádobím na komodách. Z této chodby jsme jako první nahlédli do zámecké kaple a viděli jsme také oratoř, ve které panstvo sedávalo při mších. Bohužel se průvodkyně nezmínila o pověsti o černé hraběnce, neboť o ní údajně mluví velmi neradi. Podle ní si pohledný mladý hrabě vzal za ženu krásnou, ale velmi zbožnou šlechtičnu, vychovanou v klášteře. Mladá paní se i po svatbě o každé maličkosti se zámeckým kaplanem radila, často s ním pobývala a bez jeho souhlasu nepodnikla vůbec nic.

Hrabě to chvíli trpěl, avšak po čase mu žárlivost zaslepila smysly a kaplana jednoho dne zastřelil. Hraběnka z toho těžce onemocněla a až po dlouhých měsících se přece jen trochu vzpamatovala. Poté se rozhodla, že si už nikdy neoblékne jiné oblečení než černé. Proto se jí začalo říkat Černá hraběnka. Čemu jsme se však podivili bylo to, že se na zámku za temných nocí nezjevuje přízrak hraběte trýzněného zlým svědomím, ale duch nebohého kaplana, který slouží mši, zatímco ztrápená hraběnka přebírá a počítá kostelní roucha. Z dalších řádků nám pak běhal mráz po zádech, neboť roku 1992 se začalo dít něco divného. V místech, kde jsme právě stáli, se toho roku poprvé objevily otisky bosých nohou neznámého původu. Jednalo se prý o černé mazlavé šlápoty, které se žádným způsobem nepodařilo odstranit, ale časem se samy ztratily.

V následujících dvou letech se stopy vyskytovaly vždy počátkem podzimu na chodbě v prvním patře u dveří zámecké oratoře a dva nezávisle na sobě povolaní psychotronici určili naprosto shodně trasu oné tajemné bytosti, končící u dveří zámecké oratoře. My jsme zde byli v jinou dobu a možná proto jsme žádné šlápoty neviděli, za což jsme ovšem byli docela rádi. Vzápětí jsme pokračovali v prohlídce dál a ze zámecké chodby jsme vstoupili do dětského pokoje, v němž si nejmladší Seilernové nejen hráli, ale hlavně se zde učili všemu možnému, jak bylo v té době zvykem. V této místnosti nás nejvíce zaujaly pěkné zelené kachlové kamna, oválný stůl či obrazy na stěnách. Pak jsme nahlédli do sousedního pokoje, v němž spávaly zámecké guvernantky čtyř dětí posledních majitelů.

Dozvěděli jsme se, že vychovatelky na zámku působily celkem tři, francouzská, anglická a samozřejmě německá. Tehdejší výuka spočívala mimo jiné také v tom, že rodiče mluvili se svými dětmi každý týden jiným jazykem, včetně češtiny, což nám připadlo naprosto neuvěřitelné. Z dětského pokoje jsme přešli do pracovny poslední hraběnky Antoinetty Sailernové rozené Laudonové, která tady každé ráno po mši sedávala u psacího stolu. Bylo nám řečeno, že sem si pak chodilo veškeré služebnictvo pro příkazy na ten den. V pracovně nás zarazilo velké množství rodinných fotografií, nechyběly zde opět kachlová kamna, tentokrát bílá jako sníh či klavír a portréty na stěnách pokoje. Po chvilce jsme pokračovali do sousedního pokoje, upraveného jako společenský salon. K čemu sloužil nám bylo jasné podle názvu.

Nechyběl zde krásný porcelán na kávu pro hosty, umístěný na vyřezávaných stolech, u nichž stály polstrované židle. Dále jsme zde viděli dva velké portréty, komodu, černobílé obrazy s krajinnými motivy, ale nejvíce se nám líbily kamna z fajánsových kachlů a červená tapeta na zdech. Z velkého salonu jsme vkročili do malinkého kabinetu hraběte neboli kuřáckého salonku, který byl obložen leštěným ořechovým dřevem a vybaven panelovou obrazárnou, sestávající z obrazů zámeckých koní od Johanna Georga de Hamiltona, jenž proslul zejména bravurními olejomalbami s loveckými náměty a dokonale přesnými portréty koní a psů. Zaujalo nás, že své umění věnoval i lidem, kteří se v blízkosti těchto ušlechtilých tvorů pohybovali, od jejich hrdých majitelů, přes přední dvorské služebníky až po pikéry, trubače, náhončí, vodiče psů či sokolníky.

Další pozoruhodná malá místnůstka se pak nacházela hned vedle. Byl to kabinet hraběnky neboli čínský kabinet, kde nás překvapila jeho výzdoba na stěnách, neboť byla polepena plátěnými tapetami s výstřižky z mědirytin, pocházející z první třetiny 18. století. Průvodkyně nás informovala o tom, že v této době bylo nalepování mědirytin velmi populární. Obrázky dokonce vycházely ve speciálních sešitech určených k tomu účelu a aristokratky se bavily tím, že si je vystřihovaly a dělaly si z nich vlastní koláže. Po dvou malinkých pokojích následovala poměrně velká jídelna, umístěná do nároží zámeckého křídla. V rohu jsme tak spatřili výklenek v jedné ze čtyř věží, které kdysi zámek chránily před nájezdníky. V jídelně pochopitelně nemohl chybět stůl, prostřený pro osm osob se stejným počtem židlí s vysokými opěráky.

Stačilo si jen sednout a počkat na služku, která by nám donesla oběd. U zdí bylo pak několik komod, zřejmě s příbory či jiným potřebami pro hostinu a na stěnách jsme našli velké benátské zrcadlo a pár portrétů. Líbil se nám také veliký křišťálový lustr nad stolem. Od jídla jsme se přenesli do světa bádání a vědomostí, uchovaných v listech velké zámecké knihovny. Bylo nám řečeno, že obsahuje v deseti biedermeierských skříních dobové tisky ze 17. a 18. století v latinském, německém, francouzském či anglickém jazyce. Méně zde byla zastoupena literatura italská, anglická, latinská a polská a pouze zlomek knih byl napsán v češtině. Dočetli bychom se v nich o genealogii, historii, politice, právu, náboženství, teologii, katechismu, chemii, fyzice, psychologii, filozofii, chirurgii, ovocnářství, zahradnictví, zemědělství a lesnictví.

Bylo zde však uloženo i velké množství divadelních her všech žánrů. Pochopitelně zde nechyběla beletrie a docela nás překvapilo, že část knihovního fondu tvořily detektivní romány a sbírka hudebnin. Hlavní podíl na vzniku této knihovny měl prý Karel Bernard Serényi, poslední příslušník tohoto rodu. I zde jsme si mohli prohlédnout několik fotografií zámeckých obyvatelů a pěkný nábytek či psací potřeby na stole, na němž si četl nebo psával Ladislav Seilern, který zde měl svoji pracovnu. Z velké knihovny jsme se přesunuli do největší místnosti na zámku, kterou byl sál předků či hlavní sál. Dozvěděli jsme se, že jako jediná místnost na zámku zabírala dvě patra a v baroku sloužila i jako letní jídelna. Všimli jsme si, že jeho prostory osvětluje několik velkých i malých oválných oken, jejichž výklenky byly bohatě malířsky zdobeny.

Rovněž celý sál a strop byl pokryt freskou z roku 1725. Podle průvodkyně ji její autor František Řehoř Ignác Eckstein považoval za své životní dílo, a proto se na ni podepsal a do početné figurální stafáže se také zpodobnil jako muž v zeleném kabátě s parukou a štětcem v levé ruce. Ovšem i další postavy s antickými motivy byly monumentální a velmi nás ohromily. Do oka nám padl další krásný křišťálový lustr a klavíry, sloužící k občasným koncertům na zámku. Ze sálu předků jsme pokračovali do kulečníkového pokoje neboli malé knihovny. Našli jsme zde totiž nejen velký zelený stůl s tágem a koulemi uprostřed místnosti, ale také několik vitrín s dalšími sbírkou knih. Zjistili jsme, že malá knihovna sloužila jako úložiště knih ještě dříve než ta velká. Za sklem jsme viděli hlavně literaturu ze 17. a 18. století a na zdi jsme si prohlédli soubor portrétů.

Pak jsme šli do dalšího pokoje, který byl nazván jako čínský salón. Pokochali jsme se zde zejména pohledem na pozoruhodné taburety z měkké kameniny, původem z Dálného východu. Pěkná byla i bílá kamna v rohu místnosti či intarzovaná skříňka s asijskými motivy a šperkovnice, na níž odpočívala soška Budhy. Prohlédli jsme si několik dalších portrétů a protože jsme se nacházeli v další nárožní místnosti, podívali jsme se i do výklenku, kde byla vyřezávaná komoda se dvěma velkýma vázami a hodinami. Na zemi jsme viděli orientální koberec, který však nelétal a porcelán s čínskými motivy. Potom jsme již čínský salon opustili a vešli do obrazárny, kde jsme na obrovských plátnech shlédli několik šlechtických pánů, hrdě se tvářících. Při minulé návštěvě zde byl konec naší prohlídky, ale tentokrát nás ještě čekaly další tři místnosti.

První z nich byl hostinský pokoj, kde nemohla chybět postel pro hosta, lenoška se stolem a další bílá kamna, aby návštěvník zámku v zimních měsících nezmrzl. Dozvěděli jsme se, že jako na jiných zámcích i v Miloticích bylo do kamen sloužícími přikládáno z chodby, aby panstvo nebylo rušeno. Následovala koupelna s plechovou vanou a umyvadlem s kohoutky. Poslední místností pak byl privátní pokoj francouzského hraběte Gabriela de Choiseul - Daillecourt, který Milotice vyženil na počátku 19. století a byl pochován v hrobce místního kostela Všech Svatých. Průvodkyně nám řekla, že pokoj byla zařízen do podoby z první třetiny 19. století a byl rekonstruován na základě akvarelu uchovávaného v římském muzeu Mario Praz, jehož fotokopie jsme si zde prohlédli.

Potom jsme vyšli ven na chodbu s obligátním parožím, skříňkami a obrazy, které jsme minuli a vydali se ke schodišti, u něhož naše prohlídka začala. Sestoupili jsme dolů, vrátili se na nádvoří a pak nás průvodkyně ještě vzala do kaple Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého, kterou jsme minule viděli pouze seshora. Dozvěděli jsme se, že kaple byla dokončena roku 1725, ale slavnostně vysvěcena až o čtyřicet let později. Prohlédli jsme si zde nástropní fresku s ústředním tématem Nanebevzetí Panny Marie od J. I. Mildorfera ze čtyřicátých let 18. století. Nahlédli jsme i do sakristie se svatými obrázky a dobovým nábytkem a pak jsme kapli opustili. Venku jsme se s naší mladou a koktající průvodkyní rozloučili a šli se ještě jednou podívat do krásné zámecké kavárny. Po pár minutách ve voňavé a vyhřáté místnosti jsme se rozhodli, že se podíváme ještě do zahrady.

Přes průchod ozdobeném sochami jsme vyšli ven na začátek parku a na již zmíněném dvouramenném schodišti jsme našli sedět dva pávi. Každý obýval jedno rameno a oba nás svorně přivítali hlasitým řevem. Možná nás varovali, že ještě pořád prší, ale jelikož jsme jim nerozuměli, minuli jsme fontánu, sestoupili po schodech dolů a od té chvíle jsme naše obutí pokládali do podmáčeného písku parkové cesty. Ta nás zavedla ke kamenné fontáně ve středu parku, který byl zřízen dle projektu vídeňského zahradního architekta A. Zinnera. Právě zde jsme narazili na řadu podivných stromů, které v kombinaci s pošmourným počasím vytvářely hororovou atmosféru. A když si na větve sedl černý pták, raději jsme zmizeli v jedné z mnoha stromových alejí a možná si tak zachránili život či se vyhnuli cestě do pekla.

Když jsme jí prošli na konec, zahlédli jsme v dálce jakýsi altánek a po krátké poradě jsme se k němu vydali. Opustili jsme tak francouzskou část zahrady a vnořili se mezi vysoké stromy anglické části parku, kde kdysi bývala i bažantnice. Po chvilce jsme k altánku došli a zjistili, že se jedná o okrouhlý lovecký pavilonek z roku 1766. Dále jsme se dočetli, že v první čtvrtině 19. století byl park doplněn o fontány, letohrádky a umělou zříceninu, uspokojující romantického ducha oné doby. Rozhodli jsme se, že vzhledem k počasí divoký park dál prozkoumávat nebudeme a tak jsme se od altánku vrátili stejnou cestou zpět do upravené části. Zabočili jsme doprava a po několika desítkách metrů jsme dorazili pod jednu z budov oranžérie. Museli jsme pak projít kamennou bránou, na které seděl další páv.

Na rozdíl od kolegů nám tento pták nic neřekl, pouze na nás hleděl svrchovaně z vrchu. Při průchodu bránou jsme raději nekráčeli přímo pod ním, člověk nikdy neví, co všechno by se mohlo našinci přihodit. Pak jsme se již svižným krokem vrátili ke schodišti, vystoupali po něm k fontáně, vyslechli si nadávky oněch dvou pávů a průjezdem prošli na nádvoří. Naše další kroky vedly do pohádkové kavárny, kde jsme se ale tentokrát zdrželi pouze chviličku. Naposledy jsme si prohlédli bílý interiér a pak jsme kavárně dali vale. Z nádvoří jsme zamířili průjezdem na čestný dvůr, neboli prostranství před zámkem, ale nepokračovali jsme ještě k autu, nýbrž jsme šli do bývalé konírny. Všimli jsme si totiž, že zde zrovna probíhala výstava o životě našich babiček, což nás zaujalo a dychtivě jsme se vydali na průzkum koníren

Místo koní jsme si tak zde prohlédli předměty se kterými naši předkové běžně zacházeli, pracovali a které používali při práci na poli, doma a v kuchyni. Kromě vystavených exponátů a slovácké keramiky nás zde zaujaly také pěkné kamenné žlaby pro koně. Na závěr jsme se prošli dračí slují, která byla rozměry spíše uzpůsobena pro děti. Potom jsme již zámek opustili, přešli most se sochami a vázami a došli k našemu zmoklému autu, kterým jsme vzápětí odjeli na Bukovanský mlýn, o něž se již dočtete v mém dalším článku. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme na zámku Milotice přivoněli k levanduli. Pokud jste sem také zavítali, můžete své zážitky napsat do komentářů pod článek. Pomůžete tak ostatním turistům získat nové poznatky. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Milotice_-_zamek_a_zamecky_park/

Historie :

Předchůdcem dnešního zámku Milotice pravděpodobně vodní tvrz, kterou zbudoval Jan z Moravan někdy před rokem 1421, o níž existuje první zmínka o 16 let později. Vladykové z Moravan, kteří náleželi k významným stoupencům husitství, užívali milotické tvrze jako základny pro své kořistnické nájezdy na okolní statky a patrně proto ji silně opevnili. Protože ani po Lipanech loupežná činnost milotických zemanů neustala, podnikli moravští stavové roku 1449 proti tvrzi vojenskou akci a  minimálně šest týdnů ji obléhali a nakonec i dobyta. Poté byla tvrz obnovena a rozšířena o další budovy a čtverhrannou věž, která v renesanci posloužila jako základ jižní nárožní věže a podle ní pak byly přistavěny i zbývající tři. Zdejší majitelé se často v držení panství střídali, takže zde vládli v letech 1460 - 1479 páni z Kravař 1460 - 1479, dalších deset let pak vladykové z Ojnic a na sklonku 15. století připadly Milotice pánům ze Zástřizl. V letech 1552 - 1570 zámek patřil Žerotínům, kteří zahájili přestavbu gotické tvrze na renesanční zámek. V těchto přestavbách pokračoval i Václav Haugvic z Biskupic v letech 1571 - 1586 a zejména Bernard Ludvík z Tovaru v letech 1586 - 1597. Kolem nádvoří vznikla souvislá renesanční zástavba, do jejíž hmoty byly zakomponovány starší gotické stavby. Na nádvorní straně dostala budova v přízemí a v prvním patře arkády, jejichž část v patře byla zazděna při pozdějších barokních přestavbách. Docela jsme se podivili tomu, že i přes tyto rozsáhlé renesanční zásahy a zřízení zahrady, si zámek zachoval ráz pevnosti.

V první polovině 17. století se majitelé panství střídali ve velmi rychlém sledu, až jej roku 1648 je získali Serényiové. Ti o zámek dlouho nejevili zájem a objekt dokonce sloužil jako kanceláře a skladiště. Roku 1663 byl zámek vydrancován Tatary a podruhé se historie opakovala roku 1705 Kuruci, což byli protihabsburští povstalci v Uhersku. Nebylo tedy divu, že druhé dobytí zámku vedlo tehdejšího majitele Karla Antonína Serényiho k radikální barokní přestavbě Milotic v letech 1719 - 1725 a 1738 - 1743, spojené s rozsáhlými úpravami okolí, čímž se zámek stal reprezentativní rodovou rezidencí. Renesanční opevnění bylo v převážné většině odstraněno a tíha obrany se přesunula na čtyři rozměrné nárožní bastiony. Zámek při nich dostal současnou tvář a byl rovněž přepatrován, takže nad současným prvním patrem vzniklo polopatro. Úpravy se výrazně dotkly bezprostředního okolí zámku, když v místě starého opevnění vznikly na vstupní straně konírny a jízdárna, na straně protější oranžérie. K jihovýchodnímu průčelí bylo přidáno dvouramenné schodiště, kolem kterého jsme později sestoupili do francouzské barokní zahrady. Po smrti Karla Bernarda Serényiho roku 1805 přešlo milotické panství postupně na rod Seilern - Aspang, kterým byl roku 1945 majetek na základě Benešových dekretů vyvlastněn. Veřejnosti byl zámek zpřístupněn již roku 1948 a přibližně od poloviny šedesátých let 20. století probíhaly úpravy interiérů zámku. V roce 1974 se návštěvníci prošli po nové prohlídkové trase, zahrnující barokní epochu panství. V roce 2005 byla do provozu dána nová trasa, kde turisté navštěvují reprezentační prostory v podobě, jakou měly v první polovině 20. století. 

Historie byla čerpána z těchto webů

https://www.zamekmilotice.cz/cs

Zámek Milotice je držitelem turistické známky č.688.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/milotice-c688