Malebné městečko Letohrad jsme si celé prošli během třídenního podzimního pobytu v Čenkovicích a abychom poznali všechny památky na jeho území, museli jsme sem přijet dokonce dvakrát. První den jsme shlédli skoro všechny zajímavosti Letohradu, což bylo dobře protože panovalo pěkné počasí. Druhý den totiž dopoledne pršelo a museli jsme čekat, než se počasí umoudří.

Když se tak stalo, vyrazili jsme opět do Letohradu, abychom navštívili zbývající dvě místa. Jedním z nich byla okrajová část města, kde od 14. století stála tvrz. Auto jsme nechali na parkovišti pár metrů od hotelu, který byl postaven vedle tvrze soukromými majiteli během rekonstrukce celého areálu. Prošli jsme kolem stylového ubytovacího zařízení ke středověké pevnosti, vyzdobené sgrafity na fasádě, která byla skrápěna drobným deštěm. Hledali jsme pokladnu, kterou jsme našli na okraji terasy naproti vchodu do restaurace.

Vešli jsme dovnitř, zakoupili zde vstupenky na trasu A, turistickou známku a také jsme získali razítko do památníku. Do začátku exkurze zbývalo asi patnáct minut, které jsme strávili na terase pod plachtou a kochali jsme se vyhlídkou na rybník pod námi. Domluvili jsme se, že se po skončení prohlídky půjdeme dolů podívat, abychom tvrz viděli i z jiné strany. Když přišla pokladní a průvodkyně v jedné osobě, zavedla nás do velkého sloupového sálu v přízemí tvrze, kde naše exkurze začala.

Nejprve jsme se dozvěděli informace z nejstaršího období šlechtického sídla sloužící místní vrchnosti. Jejich jména nám zněly velmi podivně a dokonce jsme průvodkyni podezřívali, že se je nenaučila vyslovovat. Nejsrozumitelnější byl pro nás Ivan z Orlice, který byl majitelem sídla v letech 1361 - 1366, ale jeho dědicové a následovníci Dobeš z Přepych, Všech z Rohova či královský strážce Tvoch, to byla věru netradiční přízviska. Erby některých držitelů sídla jsme viděli nad dvojicí dveří a na zdi visel i obraz jednoho z majitelů.

Potom jsme nahlédli do nejzazší historie tvrze skrze skleněnou podlahu, pod níž jsme spatřili zbytky původní stavby, která byla dole zděná a ve vyšších patrech dřevěná. Fragmenty z konce 13. století doplňovaly vzácně zachované dlaždice a kousky dřevěného nábytku, zřejmě nějakých poliček. Vzápětí jsme sál opustili a po schodech sestoupili do sklepení z dob gotiky, které později sloužilo k uskladnění brambor či sudů z pivem. V chodbě jsme se zastavili u figuríny středověkého zbrojnoše s kroužkovým brněním, o kterém jsme se dozvěděli pár zajímavých faktů, stejně jako o nelehkém životě členů tehdejšího vojska. V zadní části sklepení jsme byli upozorněni na malé průduchy v kamenných zdech, zajišťující větrání a odvod vlhkosti.

Následně jsme se vrátili stejnou cestou zpět do sloupového sálu, patrně nejhezčí místnosti tvrze. Průvodkyně nám zde dopověděla celou historii budovy, sloužící nejen jako sídlo vrchnosti. Později zde bylo totiž správní centrum hospodářského dvora, tkalcovna, sklad obilí i byty pro úředníky a kanceláře. Neuvěřitelné nám připadlo, že ve tvrzi byla umístěna dokonce autodílna a sklad náhradních dílů. Když jsme se dozvěděli poslední informace z historie, věnovali jsme se prohlídce exponátů v sále.

Průvodkyně nám ukázala barokní šperkovnici a prozradila, kde se v ní nacházely tajné zásuvky a pak nás upozornila na vedlejší obraz, nad nímž bylo několik loveckých trofejí. Na obraze s mysliveckou tématikou seděl pes, který nám připadal poměrně velký vzhledem k ostatním namalovaným objektům. Průvodkyně nám řekla, že pes byl objeven až při restaurování obrazu, protože jej malíř při vytváření svého díla překryl nově namalovanou krajinou. U dveří viselo několik středověkých pušek a palných zbraní ze 17. - 18. století, ale nás nejvíce zaujala sedmdesátikilová hradební tarasnice dlouhá 3,5 metru a její menší kolegyně, z nichž kdysi stříleli obránci hradů na dobyvatele pod nimi. Dokonce jsme si mohli potěžkat dvě velikosti dělových koulí, které byly z hradebních kanonů vystřelovány na útočníky.

Pak jsme v podlaze kousek od skleněného průzoru uviděli otvor ve tvaru podkovy, k níž se vázala milá pověst, podle které ten, kdo sem vhodí minci a ta pak dopadne na cínový talíř dole ve sklepě, brzy zbohatne. Nabídce jsme úspěšně odolali a od podlahy jsme svůj zrak zvedli k dřevěnému stropu, na němž jsme uviděli jeden původní trám. Uprostřed sálu se tyčil krásný hrázděný sloup, podle něhož sál dostal své jméno a který podpíral zmíněnou stropní konstrukci.

Poté jsme si postupně prohlédli rozličný renesanční i barokní nábytek, z něhož nás zaujala truhla s nohami ve tvaru želvy. Na dlouhých stolech se netradičními židlemi jsme našli rozsáhlou sbírku cínového nádobí a velkých korbelů. Průvodkyně nám řekla pár zajímavostí o středověkém stolování a pak jsme si vzali do rukou vroubkovanou sklenici, ze které panstvo popíjelo víno. Vyzkoušeli jsme si, že opravdu nevyklouzla ani z prstů tehdejších hodovníků, jejichž ruce byly mastné od pochoutek na stole. Na závěr prohlídky sloupového sálu jsme shlédli krásná kachlová kamna s motivy orlice, lva a opice, postavené z rekonstruovaných nalezených kachlů.

Pak jsme se přesunuli do sousedního loveckého salonku, vyzdobeného logicky trofejemi na stěnách místnosti. I zde jsme pomocí unikátního průhledu skleněnou podlahou pohlédli až do hloubky čtyř metrů, kde se opět nacházely zbytky původních gotických staveb. Na stěně sklepa jsme spatřili dva tmavé pruhy, vtisknuté v průběhu staletí do postupně se navyšující vrstvy půdy, svědčící o tom, že tvrz minimálně dvakrát vyhořela. V interiéru salonku se nám nejvíce líbily krásné renesanční lustry s erby původních majitelů, něco tak originálního jsme dosud neviděli.

Pak jsme si v jedné vitríně u okna prohlédli poklad mincí nalezený v nedalekém lomu a v druhé originální sbírky nálezů z období Slovanů. Ani zde nechyběla kachlová kamna, vyvedené tentokrát v tradiční zelené barvě. Na stole jsme spatřili další část sbírky cínového nádobí a stejné originální židle jako ve sloupovém sále. Největší překvapení nás ale čekalo v rohu místnosti, kde se z malého výklenku vyklubal středověký záchod, nazývaný krásným českým výrazem výsernice. Zaujalo nás, že historická toaleta byla několik stovek let zazděna a byla objevena až při rekonstrukci na začátku 21. století, takže se zachovala v naprosto původním stavu. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, čím si panstvo utíralo zadek a že ženy sem chodily naprosto výjimečně, jelikož využívaly spíše nočníků v pokojích.

Další naše kroky vedly do kuchyně z konce 18. století, kde ženská polovina naší výpravy úspěšně uhádla, k čemu sloužily předměty, jež nám průvodkyně ukazovala. Líbila se nám podlouhlá kamna s malinkou troubou, která byla naprosto funkční a občas prý v ní pečou i koláče. Nechyběl zde stůl pro přípravu krmě s nádobím, na zdech visela pernatá zvěř a nad námi pěkný lustr. I v kuchyni jsme nahlédli do sklepení pod námi a pak již naše prohlídka skončila.

Milá průvodkyně nás vypustila na mokré nádvoří, kde jsme si uvědomili, že konečně přestalo pršet. Využili jsme přízně počasí a zašli se podívat na hradby, z nichž jsme pozorovali dění pod sebou. Jakýsi muž zde pracoval mezi čtvercovými rybníčky, v nichž byly evidentně chovány ryby. Z hradeb jsme také pěkně viděli kostel Nanebevzetí Panny Marie, u něhož jsme o den dříve zakončili svou pouť Letohradem.

Pak jsme se přesunuli na pódium u hradeb, kde jsme se vyfotili s replikami kanonů a poté jsme zamířili do restaurace. Vstoupili jsme dovnitř, ale neměli jsme v úmyslu se zde najíst. Chtěli jsme si totiž prohlédnout samotnou místnost, neboť ve středověku zde býval rytířský sál. Líbilo se nám stylové vybavení restaurace provedené v historickém duchu a také pěkný trámový strop podobný tomu ve sloupovém sále. Nejzajímavější zde byly malby na stěnách mezi okny, představující jakousi středověkou satiru. Postupně jsme zde spatřili namalované postavy mnicha, lehké děvy, doktora, blázna, papeže a sedláka. Tato nesourodá šestice prý měla vyjadřovat fakt, že smrt si přijde pro každého člověka bez ohledu na postavení či moc. Pak jsme si prohlédli zbytek restaurace a vyšli ven na terasu.

Vzápětí jsme se šli podívat na klec, v níž jsme spatřili obědvajícího nosála červeného. Chvíli jsme jej sledovali v jeho činnosti a následně jsme zamířil k pěkné kamenné bráně, kterou jsme dočasně areál tvrze opustili. Sešli jsme totiž dolů k rybníku, abychom se přes jeho hladinu pokochali pěkným pohledem na tvrz, která se odrážela na vodní hladině jako dokonalá kopie obrazu. Mezi vrbami jsme několik minut se dívali na pěkně opravené šlechtické sídlo a pak se vrátili na asfaltový chodník, který nás dovedl přímo pod tvrz. Na jeho fasádě jsme spatřili pěkná figurální sgrafita, rozčleněná do tří pásů. V horním jsme poznali antické výjevy, v prostředním se nacházely lovecké motivy a v tom dolním byli namalováni čtyři evangelisté. O kousek dál jsme na druhé polovině fasády uviděli dva erby majitelů tvrze a také sluneční hodiny.

Tím jsme uzavřeli obchůzku budovy a vrátili se stejnou bránou zpět do areálu tvrze. Minuli jsme spokojeně odpočívajícího nosála a kolem hotelu jsme zamířili k našemu autu na parkovišti. Vzápětí jsme odjeli ke hřbitovu v Letohradu, odkud jsme se pěšky vydali ke kapli na Pustinách. O této pěkné procházce alejí na zajímavé místo u Letohradu se dočtete v jiném příspěvku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Letohrad_-_tvrz_Orlice/

Historie :

Renesanční tvrz v Letohradu byla poprvé zmiňovaná v roce 1361, kdy je uváděn Ivan z Orlice Někdy během 15. století se majitelem orlického statku stal rod Strachotů z Kralovic, původem ze středních Čech a drželi jej po několik generací až do roku 1565. Dalšími obyvateli orlického zámku byli Sudové z Řeneč, původem z Táborska, kteří se dostali na Orlici pravděpodobně sňatkem a následnou koupí statku v roce 1565. Sudové z Řeneč se nějakým způsobem zapojili do povstání proti králi v roce 1618 a po prohraném boji byli pokutováni. Poněvadž však neměli v té době dostatek finančních prostředků, byla jejich pokuta zaplacena až v další generaci.

Během následující třicetileté války byla v orlickém dvoře prý nemocnice a mrtví byli pochováváni za kostelem. Anna Dorota z rodu Sudů z Řeneč se kolem roku 1642 provdala za Adama Mikuláše Vitanovského z Vlčkovic, jenž se roku 1646 stal hejtmanem hradeckého kraje. Těmto rodičům se pravděpodobně na Orlici narodil také známý dobrodinec města Kyšperka, syn Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic. Podle koupní smlouvy z roku 1650 koupili tito manželé panství Kyšperk a přesídlili trvale z Orlice do Kyšperka.

Budova zámku byla potom využívána jako správní centrum orlického dvora, když dvůr je poprvé při zámku jmenován v roce 1543. Po odstěhování vrchnosti v roce 1650 sloužil objekt pro ubytování správy dvora, případně čeledě.

Již před rokem 1840 byly některé dvorské pozemky pronajímány místním drobným hospodářům a výjimkou nebyl ani Orlický dvůr. V letech 1873-1885 zde byla výrobna škrobu, který byl zpracováván v obrovských kádích a na špýchaře se sušil. V roce 1922 areál dvora koupilo Stavební družstvo železničářů v Kyšperku, které o dva roky později zbouralo budovu na východní straně a materiál byl použit na stavbu Kolonie rodinných domků u Kyšperka. Ze západní budovy byla zbourána část, kde byly konírny, kravín a byt poklasného a zbytek budovy koupil orlický mlynář Karel Vondra. Ta mu potom sloužila jako sklad obilí, garáž a byt pro nájemníka. Stodola na severní straně areálu v roce 1924 vyhořela. Hlavní zámeckou budovu koupil od družstva truhlář Josef Tomek z Kunčic a k tomu osm měřic pole. Následné úpravy hlavní budovy, prováděné po parcelaci dvora v roce 1924 a hlavně v létech 1968-69 se značně dotkly zejména její přízemní části a východních sklepů.

Kladně lze hodnotit pořízení nové krytiny v roce 1980. Nebyly však tehdy osazeny okapy což mělo za následek ničení renesančních sgrafitových omítek. Tvrz chátrala a teprve po zakoupení soukromými majiteli byla zachráněna. Od roku 2012 slouží objekt jako restaurace, středověká krčma a hotel s wellness.

Historie čerpána z webu

http://www.tvrzorlice.cz

Tvrz Orlice v Letohradu je držitelem turistické známky č.1936.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/tvrz-orlice-letohrad-c1936