Jdi na obsah Jdi na menu
 


Památník obětem pochodu smrti v Krupce

„Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“ Ernest Hemingway
 
 

BOHOSUDOV 1945

Jeden z transportů, v přeplněných dobytčích vagonech, kde byli zajatci zavřeni i několik dní bez možnosti získat potraviny či provést hygienu, zastavil dne 24.dubna 1945 na nádraží v Bohosudově. Vlak s 1880 vězni české, ruské, polské, italské, francouzské a německé národnosti vyjel ze sběrného tábora Ammendorf / Osendorf u Halle a mířil na Plzeň.

Při zastavení v Bohosudově byli lidé z vagónů vyhnáni a v nedalekých tůňkách jim bylo dovoleno se umýt. Mnozí z nich, protože trpěli žízní se vody i napili. Vyčerpaní, nemocní a zesláblí vězni zde poté umírali na zápal plic nebo tyfus. Jejich těla dozorci naházeli do prohlubní opuštěného dolu Elbe nedaleko trati, kde skončily také oběti pochodů smrti, které tudy procházely směrem od německých hranic.

Jména zemřelých zůstala neznámá. Vlak pokračoval v cestě směrem na Plzeň, jeho cesta končila v Žihli, kde se zbytek vězňů dočkal osvobození.

POVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Po skončení 2. světové války bylo nutné zajistit důstojný pohřeb obětí pochodu smrti. Za pomoci lékařského dozoru a bezpečnostních orgánů byla mrtvá těla exhumována a uložena do rakví. Jako místo posledního odpočinku 313 obětí pochodů a transportu smrti byl určen prostor proti bývalému kostelu sv. Prokopa. Památník byl na místě masového hrobu odhalen roku 1948 a je každoročně místem konání pietního shromáždění k uctění památky obětí fašismu.

Přímým účastníkem transportu smrti, který projížděl Bohosudovem, byl pan profesor Josef BĚHOUNEK, vězeň č. 2491. Po válce se stal ředitelem teplického Gymnázia a později Vyšší hospodářské školy.

O transportu smrti vypovídá :
„Nastupujeme na postranní koleji za našimi baráky do uzavřených nákladních vagónů. Nálada se pozvedla, hrstka nás Čechů drží se pohromadě a znovu věříme...věříme, i když nás je v jednom voze nacpáno 80, i když si tu nemůžeme ani lehnout , ba ani sednout, neboť odcházíme z míst, kde po několika týdnech by nás jistě umučili k smrti. Ten náš optimismus nám pomáhal nésti statečně prvé dny tohoto transportu, o němž jsme ještě tehdy netušili, že je to transport smrti, z něhož každý druhý z nás se již živ nedostane.“

„Dny a noci míjely a my jsme malými zamřížovanými okénky pozorovali, kam nás vezou. Zjistili jsme, že jedeme přes Lipsko, Drážďany směrem k našim hranicím. Ale to už začínalo být v našich vagónech zle. Hlad dostoupil vrcholu, ale co bylo ještě hroznějšího byla žízeň.“

„Jednou za den také při nějaké delší zastávce nás odvedli vůz po voze pro ten denní kousek jídla: malý krajíček chleba, asi 5dkg margarínu, později už jen tři studené brambory. A ne každý den – malý šálek pitné vody. O umytí ani zdání, byli jsme špinaví, zarostlí, sužovali nás vši,jichž den ode dne přibývalo. Ale abych byl spravedlivý, přece jednou, za celou dobu transportu jsme se vykoupali. V Bohosudově u Teplic jsme stáli delší dobu. Naši dozorci nás jednoho dopoledne vyhnali z vozů a sehnali do malého rybníčku pod náspem. Je pravda, že koupel byla osvěžující, ale snad pro zdravé lidi, ne však pro vězně s horečkami, sotva se držícími na nohou. Podvyživení lidé se nachladili, přišly zápaly plic, záněty ledvin...mrtvých přibývalo. Viděli jsme, jak je vynášejí ráno z vozů.“ (100+1 zajímavostí v Krupce)

 

 

 

 

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA